Poklad #6: Ecstatica

Kuličky kam se podíváš

Akčních adventur, ve kterých byste ovládali postavičku přímo a ne jen skrze ukazatel myši v roce 1994 moc nebylo. Tomb Raider, který prakticky definoval žánr měl do vydání dobré dva roky, Alone in the Dark sice nabízel podobnou hratelnost, ale zaměřením byl někde úplně jinde a doomaření nevyhovovalo všem. Naštěstí dostal člověk jménem Andrew Spencer geniální nápad. Co takhle vytvořit svět z kuliček, kterým by pouze dodal jinou barvu, velikost a v některých případech přidal ještě pokroucený tvar? To by přece nemuselo být tak náročné na procesor, když by se animoval pokaždé jeden a ten samý tvar? Jeho nápad začal dostávat docela brzo konkrétní obrysy. Dokonce se mu povedlo ukecat tehdy hodně známou společnost Psygnosis, aby mu jeho nápad zafinancovala. Z této spolupráce vznikla fantastická hra s podivným názvem - Ecstatica.

Až na vrchol věže

Jak první, tak druhý díl se točí okolo zla, které se šíří kdysi malebnou středověkou krajinou. Vtělíte se do kůže chlapíka, jménem Joe, kterému zlý čarodějník ukradl jeho vyvolenou, což samozřejmě nemohl nechat jen tak plavat a vydal se jí hledat. Během putování si vyzkoušíte, jaké to je být třeba veverkou, nebo sekáčem všech možných monster. Kromě klasických zombíků na váš život mají spadeno třeba krvelačné stromy, nebo nalétávající gargoylové. Proti nim můžete bojovat jednak klasickým jednoručním mečem (kterýžto je vyobrazen skoro na všech screenshotech, neb je zkrátka nejlepší), nebo docela početným arzenálem ozubených tyčí, řemdihů a seker. Jako v každé klasické akční adventuře vás na konci každého úseku čeká boss, který má o trochu tužší kořínek, než klasičtí, řadoví nepřátelé.

Bez veverek a lektvarů ani ránu

Recenze prvního i druhého dílu byly hodně pozitivní. Mezi pozitivy bylo hlavně netradiční grafické zpracování a celkově nový přístup k tomuto žánru. Co bylo naopak vytýkáno, tak byla přílišná krátkost a místy nelidská obtížnost. Souboje se někdy prostě nedaly bez nějakého toho podvůdku (třeba zaběhnutí do nějaké úzke chodbičky, kde jste všechny nepřátele jednoho po druhém pěkně usekali) vůbec dohrát a občas zazlobila i kamera, když si zrovna nevybrala nejlepší úhel. Ten pravý problém proč hra zapadla ale nebyl v samotné hře, ale někde úplně jinde.

Jmenuji se Joe

První díl ještě vyšel v celkem příhodné době, kdy na trhu prakticky nebyla konkurence a celkem se prodával. Sice ne nijak oslnivě, ale minimálně na druhý díl, plus nějaké šušně navíc určitě vydělal. Dvojka však vyšla tři měsíce poté, co celý svět zachvátila horečka v podobě Tomb Raidera, navíc ještě podpořená vydáním komerčního blockbusteru Command&Conquer: Red Alert. Spousta her, které dostávaly tehdy v časopisech vysoká hodnocení tak splakalo nad výdělkem ve prospěch tří, čtyř her, jež si rozporcovaly herní trh a nedaly menším, i když mnohdy lepším projektům šanci. Navíc vydavatelská firma Psygnosis tehdy měla ve své stáji mnohem výdělečnější koně, než nějakou Ecstaticu, takže ani neudělala hře nějaký solidní marketing. Sice se nejednalo z komerčního hlediska o vyložený propadák, nicméně o dalším dílu se v kuloárech ani na chvilku neuvažovalo, byť příběh měl připravená zadní vrátka pro případnou trojku. Vývojářský tým pod vedením Andrewa Spencera se prakticky okamžitě po vydání dvojky rozprchl v rámci Psygnosis a tak dvě Ecstaticy byly prvními a zároveň posledními hrami z jejich dílny. Obě hry však i dnes, více než čtrnáct, respektive dvanáct let po vydání rozhodně stojí za zahrání, takže pokud je uvidíte na nějaké stránce s abandonwarem, nebo ji naleznete ve sbírce po starším bratrovi, rozhodně se nebojte ji nainstalovat.

Pokud se vám líbí, zkuste také: Fade to Black, Tomb Raider, Overblood
Zdroje: Gamespot.com, MobyGames.com