Tří-dé

Trojrozměrná plošinovka - toť zaklínadlo z doby dávno minulé. Dneska se třemi rozměry pyšní každá hloupost, ale v dobách prvního PlayStationu byly jakékoliv obrázky, které vypadaly alespoň trochu schopně, obdivovány jak čtenáři, tak samotnými redaktory takřka donekonečna. Koneckonců, taky proto, že se díky tomu dala udělat nějaká fešná obálka. Jenže pozlátko leckdy přehlušilo fakt, že po stránce hratelnosti se jednalo o jedno velké navoněné nic. Tehdy nám to ale moc nevadilo. Prostě jsme chtěli, ať se na té obrazovce hlavně něco hýbe a ať to vypadá setsakramentsky dobře. Na druhou stranu, vyskytly se i zcela opačné případy - hra, která vypadala dobře, ale přišla příliš brzy po nějakém úspěšném titulu/nenabídla dostatek "wow" momentů/neměla za sebou nějaké známé jméno propadla herním sítem zcela  bez povšimnutí. Tady jsou čtyři kousky, které prostě nejde nevzpomenout.

Ape Escape

Tohle je hra, kterou prostě není možné nezmínit. Minimálně pro mě se jednalo o opravdu velký trojrozměrný zážitek, který byl ještě umocněn nutností vlastnit ovladač Dual Shock. Bez analogových kloboučků jste se totiž nedostali ani k základnímu menu. Celá hra byla vlastně složena z takových roztomilých samostatných miniher, v nichž jste měli za úkol pochytat co nejvíce opic. Pomáhat jste si mohli světelným mečem, autem na dálkové ovládání, nebo třeba radarem. Vaší hlavní činností ale bylo máchání síťkou na opice do všech stran, což na rok 1999 úplně stačilo. Mimochodem, k téhle hře se váže jedna moje velmi osobní vzpomínka. Když jsem si totiž koupil šestnácté číslo PlayStation Magazínu, na jehož demo CD byla právě hratelná ukázka Ape Escape, tak mě při jeho spuštění přivítala právě hláška "Dual Shock needed." Tehdy jsem měl doma pochopitelně jenom standardní obyčejný šedý ovladač bez analogových páček, ale tu hru jsem si prostě chtěl zahrát, protože dle obrázků vypadala skvěle. Rozbil jsem tedy prasátko, vybral kapesné za půl roku a s úžasnými šestnácti stovkami ještě ten týden jel do centra Liberce do jediného "PS obchodu" široko daleko. Zelený Dual Shock, který jsem si tehdy koupil v krabici s artworkem právě Ape Escape na zadní straně, mi pořád skvěle šlape. Navíc si pořád myslím, že v té krabici měla být vedle ovladače i právě hra Ape Escape, protože...prostě tam měla být!



Spyro the Dragon

Tak trochu ve stínu her s Crashem Bandicootem se studio Insomniac pokusilo vytvořit neoficiálnímu maskotovi prvního PlayStationu pořádnou konkurenci. A byl to pokus velmi zdařilý, protože hra s roztomilým dráčkem v hlavní roli nabídla ohromnou spoustu zajímavých prvků (například volnost v létání, otevřené úrovně, opravdu pěknou grafiku), kterou jí mohly všechny tři díly Crashe Bandicoota jenom tiše závidět. Navíc třetí díl, který stále zůstal věrný PSX dodnes platí za zřejmě nejrozsáhlejší/technicky nejzdařilejší/jednu z nejlepších her tehdejší generace. Bez legrace. Věčná škoda, že spousta lidí v téhle hře viděla jen a pouze roztomilého dráčka, určeného bez výhrady dětem. Jestli se vám doma ještě válí PSX, popřípadě PS3, tak rozhodně investujte těch pár drobných do jednoho ze tří dílů Spyra (ideálně do všech tří, minimálně do toho třetího) a uvidíte, že tyhle hry mají stále co nabídnout.



Croc: Legend of the Gobbos

Stejně jako v případě o odstavec výše zmíněného Spyra, i krokodýl s hezkým jménem Croc se nikdy nevymanil ze škatulky "hra pro děti." Přitom neznám o moc víc roztomilejších her, které by ale byly tak brutálně těžké a naprosto se kvůli tomu míjely se svojí cílovkou. A zase je to hrozná škoda, protože Croc byl velmi dobrou alternativou pro všechny, kdo pošilhávali po Nintendu 64 jenom kvůli trojrozměrnému Mariovi. Croc sice nikdy neměl charisma italského instalatéra, ale naprosto všichni, kdo ho na konci devadesátých let vyzkoušeli (a neminul je ani v mnohém vylepšený druhý díl), vám odkývají, že to jim naprosto nebránilo v maximálním plošinovkovém zážitku.



MediEvil

Ok, uznávám, tahle hra úplně přesně nezapadá do žánru "trojrozměrných plošinovek," ale o MediEvilu, jedné z nejznámějších her na PS1, jsem se chtěl zmínit na tomhle blogu už hodně dlouho. Je totiž s podivem, že se nikdo v rámci aktuální horečky okolo různých remaků ani slůvkem nezmínil právě o tomhle kousku od Studia Cambridge (např. Primal, 24: The Game a moje oblíbená C12: Final Resistance). Sir Daniel Fortesque, který má místo jednoho oka rozkošného červíka (to byla tehdy krásná obálka PSM, když na vás tohle vykukovalo na novinovém stánku!) by si totiž třetí díl/HD remake určitě zasloužil. Místo toho jsme se museli spokojit s (ne)přepracovaným prvním dílem ve verzi pro PSP. Přitom kombinace humoru a hororu před deseti lety fungovala na jedničku (dokonce dvakrát) a není důvod si myslet, že teď by tomu bylo jinak. Jasně, hratelnost už trochu zastarala a asi by se to muselo celé přepracovat třeba do stylu Gears of War, ale určitě by to za hřích, klidně i ve verzi pro PSN, stálo.