Wanted: Konzole

Patřím do té skupiny lidí, kteří mají fakt rádi očumování nových technologií a jejich nakupování za nesmyslně vysoké částky. Pokukoval jsem po nich vlastně vždycky - jenom před nějakými deseti lety se ze dvou stovek kapesného měsíčně jaksi nedalo moc věcí nakoupit. Ať už šlo o PlayStation, plochý monitor, nebo třeba telefon "véčko", všechno jsem to chtěl. Klidně třeba jen na chvilku, klidně ošoupané, omatlané, ale prostě zažít ten pocit "jo, mám to." Nepustilo mě to doteď. Jediný rozdíl mezi dobou před deseti lety a teď je v tom, že si vydělávám, takže si můžu sem tam udělat radost. To je ale v kombinaci s mou vášní pro staré hry dost vražedný mix. Vražedný pro moji peněženku, pochopitelně. Protože když se zkrátka rozhodnu, že si koupím nějakou starou konzoli (na které si pochopitelně nikdy žádnou hru nezahraju, ale prostě jí potřebuju mít doma), tak za tím jdu jako buldok. V rámci retro-nákupů jsem si takhle koupil už Dreamcast, Nintendo 64, PlayStation 2 (ke všem pár her) a přemýšlím o pár dalších. Proč? Proto! Si nejdřív přečtěte tenhle článek 8)


Sega Saturn

Naprosto jasná první volba a kousek, po kterém se právě teď poohlížím. Do herního vlaku jsem naplno naskočil právě ve chvíli, kdy Saturn přicházel na trh. A ačkoliv mi vždycky byl sympatičtější PlayStation, tak na Saturn prostě nedám dopustit. Asi je to teda hlavně tím, že se jedná, alespoň z mého pohledu, o takového konzolového otloukánka. Přece jenom na konci devadesátých let u nás prostě dominovala konzole od Sony a recenze se v Levelu/Score objevovaly jen velmi sporadicky. Když se objevily, tak si je člověk prostě s chutí přečetl. A taky je dost dobře možné, že za to může celostránková reklama v časopise ABC (jo, zaprděný Ábíčko!), kde se prezentovaly hry jako Alien Trilogy a Panzer Dragoon. A možná je to úplně jinak a prostě se mi líbí ten klasickej krabicovitej design. Pokud jde o maximální cenu, kterou jsem ochotný za Saturn dát, pohybuje se někde kolem tisícovky až patnácti stovek.

Nintendo GameCube

Tuhle konzoli bych naprosto ignoroval, kdyby nebylo Mario Smash Football. Poprvé jsem si na ní zahrál v roce 2005, když jsme ještě s Ondrou Novotným a Tomášem Nadrchalem jednou za měsíc jezdili na natáčení indie podcastů a byla to herní láska na první pohled. A i když mi hodně netradičně řešený ovladač nikdy úplně stoprocentně nepadl do ruky, tak prostě koncept konzole jako barevné kostky s madlem pro pohodlné ruční přenášení je prostě super. Plus si k tomu člověk musí připočítat krásně maličká CDčka. Stejně jako v případě Saturnu, i s GameCube se mi pojí zážitek s herním časopisem. V roce 2008 jsem ležel týden v nemocnici a neměl na práci nic jiného, než si číst archivní výtisky magazínu Edge. Pamatuju se, že mi naprosto učarovala recenze na Star Wars: Rogue Squadron III, respektive skvělý obrázek letícího X-Wingu napříč asteroidovým polem. No, a kvůli takovejm blbostem jsem ochotnej vypláznout bez mrknutí oka klidně dvě tisícovky :)

Sega Mega Drive

Na rozdíl od obou předchozích kousků mě s Mega Drive pojí takové maličké, úplně miniaturní osobní pouto. Pamatuju si to naprosto přesně. Byl to rok 1997, možná 96, někdy na podzim, ale také to mohlo být klidně jaro. Prostě mámina kolegyně v práci se potřebovala zbavit kvůli špatné finanční situaci právě Segy Mega Drive. Tak jsme ji dostali na dva dny domů, abych si s ní trochu pohrál a rozhodlo se, zda ji koupíme do domácnosti. Teď už vím, že rozhodnutí bylo předem naprosto jasné, protože kolegyně za to chtěla deset tisíc korun (na tehdejší dobu fakt ultravelké peníze, navíc pro rodinu, která jimi nikdy příliš nehýřila). Ale pro mě to byla alespoň možnost na dva dny vstoupit do světa, který jsem doposud obdivoval jedině na stránkách katalogu Quelle. Ke konzoli jsem měl dvě hry - prvního Sonica a Terminator 2, ne tu skákačku, ale hru určenou pro světelnou pistoli. A čistě jenom proto, že bych si za litra chtěl znovu oživit tyhle vzpomínky, si Mega Drive jednou pod tu televizi fakt pořídím. Klidně i s tím CD add-onem.

GameBoy Advance SP

Moje veliká guilty pleasure. Když jsem se na konci roku 2007 poprvé dostal k handheldu DS, tak mi naprosto učaroval. Dva měsíce jsem ho nosil v kapse (nebylo moje, díky Luku!), hrál na něm Puzzle Quest a Elite Beat Agents a poté se rozmýšlel, že si ho taky koupím. Tehdy jsem si také ale vzpomněl, že jsem kdysi od Petra Bulíře četl v Levelu článek o GameBoy Advance, který "vypadal jako luxusní tabatěrka." Docela dlouho jsem pak prolézal různé bazary a Aukra, abych si ten luxusní strojek koupil, ale nakonec převážil zdravý rozum (a Sleeplessova ochota prodat R4 cartridge :), takže se mi teď doma válí krásná černá krabička, kterou jsem naposledy pořádně vytížil loni o prázdninách. No ale chuť koupit si GameBoye mě nepřešla doteď. Takže až se někde objeví cenově dostatečně příhodná nabídka (tohle je jediná konzole, do které nejsem ochoten vrážet jakoukoliv nesmyslnou částku), tak do toho půjdu. A bude to moje luxusní tabatěrka 8)