PRG > RPG

Nikdy jsem nepatřil mezi hardcore RPG hráče. Moje vůbec první setkání s tímhle žánrem proběhlo, pokud si to dobře pamatuju, skrze mého kamaráda na základce, který jezdil na školní výlety k bazénu vybaven klasickým Game Boyem, na kterém mastil první Pokémony. Tehdy jsem pochopitelně neměl vůbec šajna o co tam jde, akorát se mi líbilo, jak se to hezky hejbe. S odehraným prvním Falloutem a Knights of the Old Republic se to sice zlepšovalo. Ale asi teď šokuju pár lidí (nebo naopak vůbec nikoho), když řeknu, že jsem nikdy nehrál ani Baldur's Gate, ani Planescape Torment, ani Wizzardry a jenom VELMI zběžně přičuchnul k Elder Scrolls. Paradoxně nejvíc mám nahráno (mimo nedostižného KOTORu) v univerzu Gothicu, oba dva první díly se mi docela dost líbily. Následující seznam je tak trochu specifický v tom, že ani jednu hru z toho jsem nikdy nehrál a proto se vlastně budu snažit tím textem tak trochu přesvědčit i sám sebe, abych s tím třeba něco dělal.

Jade Empire

Tuhle hru mám dokonce koupenou pro první Xbox, ale ještě se mi ani jednou nechtělo sáhnout v přihrádce s původními Xbox hrami o dvě krabičky vedle a vybrat při vzpomínacích momentech namísto libovolného KOTORu právě Jade Empire. A vím naprosto přesně co za to může - činská mytologie. Tak nějak mám v hlavě zakódováno, že to je vlastně jedna velká fantasy, což není nic pro mě. Tedy, ne, že bych neměl rád hrdinné rytíře v lesklé zbroji s velkým mečem, který setne hlavu drakovi, ale takové to echt fantasy opravdu není můj šálek čaje. Ta jediná věc, která mě k Jade Empire táhne, je právě provázání ovládání s původním KOTORem, kde mi to maximálně vyhovovalo a nebylo by vůbec špatné si ho zase osvěžit.



Robinson's Requiem & Deus

Další hra, kterou mám dávno koupenou (na GOG.com), ale zase jenom z těch mých oblíbených vzpomínacích důvodů. A přitom je mi naprosto jasné, že taková hra by mě zcela určitě bavila. Už jenom ty příběhy, kterými prošpikovali tehdejší autoři recenze na obě hry stály za to. A dost možná by mi stačilo, kdyby to někdo odehrál za mě a napsal mi z toho celého putování knížku. Na druhou stranu, právě Robinson's Requiem jsem se pokusil minimálně rozehrát. A je naprostá pravda, že pokud jste tu hru nehráli v době kdy vyšla, tak na ní dnes asi můžete s klidným svědomím zapomenout. Neměli byste na ni totiž nervy, stejně jako já. Už jenom to, že se člověk musí zlobit s ovládáním, které sice umožňuje spoustu věcí, ale jaksi jinak, než je člověk zvyklý teď, je problém. A kvůli tomu jsem nikdy nezažil ten svůj osobní příběh, kdy bych spadnul z vysoké skály, rozsekl si nohu o větev a pak pošel ve stanu na otravu krve, protože jsem do nohy dostal infekci :)



Realms of Arkania III: Shadows over Riva

Ano, hádáte správně, i tuhle hru mám ve své knihovničce na GOG.com. A i tuhle jsem si zkusil alespoň nainstalovat. Ale spustit - na to už jsem si netroufnul. Přeci jen, vážě mě k ní taková moc hezká vzpomínka, kterou bych si asi nechtěl úplně rušit. Znáte to, někdy si prostě pamatujete u nějaké věci víc, než byste chtěli, včetně drobných detailů. Já to mám (třeba i) tady. Pamatuju si, že to byla neděle. Musela to být neděle, protože tehdy dávali dopoledne seriál Hříšní Lidé Města Pražského. A já jsem si jen tak z hecu vzal tehdy ještě skoro nové Score, zalistoval přes Koutek zoufalců až na návody a začetl se naprostou náhodou do průvodce právě tímhle RPG. Psal ho Chalid Himmat, byl rozdělen na několik dílů (tuším 7) a ke každému z nich byla minimálně jedna mapka s dungeonem a vyznačenými důležitými lokacemi. Troufám si tvrdit, že kdybych tehdy Shadows over Riva hrál, tak bych ho dovedl dokončit i poslepu, protože ten návod jsem fakt měl doslova vypálený v zornicích. I dneska si vybrané pasáže rád přečtu, ale hru...tu už asi nikdy nespustím.



Final Fantasy VII

Na závěr šok největší. Ne, nikdy jsem nedohrál sedmé Final Fantasy. Mám sice rozehranou hru na původním PSX v poměrně pokročilém stádiu (na konci prvního disku), ale dokud se nepotkám s Aeris, tak pro mě v podstatě ani nezačala. A mrzí mě, že už se k tomu asi nikdy nevrátím, protože jak jsem vnímal ten obrovský hype kolem a byl jím masírován prakticky nepřetržitě od doby vydání až po spekulace o remaku na PSN, tak mě hra samotná zase až tolik neuchvátila. Jako je mi naprosto jasné, co na tom lidé viděli před těmi více než deseti lety a proč to uctívali jako naprostou herní nirvánu. Jenže pro mě, jakožto člověka, který má rád RPG jen pod podmínkou drsné akce nebo paprskometů, se to prostě nehodí. Na druhou stranu - vždycky jsem si chtěl zahrát takové to echtovní japonské RPG. Alespoň jednou! Vždyť to musí být super, když se staráte o partu hrdinů, sledujete jak jim rostou statistiky a v každém souboji pořád mačkáte Attack a občas Defend nebo Use Item. A to nemyslím nijak pejorativně. Uvidíme, třeba se k Final Fantasy VII jednou vrátím. A třeba taky ne.