Poklady z popelnice

Poklad #13: The Curse of Monkey Island

2011-12-12T10:30:00.000+01:00

Před pár dny jsem se zúčastnil přednášky na BizIT a během závěrečné volné debaty se někdo z posluchačů zeptal na jakých hrách jsme vyrůstali. Vedle mě sedící Martin Klíma (kterého se sem pokusím v budoucnu také vyzpovídat) zmínil některé adventury, díky kterým se naučil anglicky. V tu chvíli mi došlo, že jedny z mých prvních anglických krůčků byly také skrze hry. Konkrétně přes demo na třetí díl Monkey Islandu. Tehdy jsem ještě neměl vlastní PC. Respektive měl, ale byla to stařičká 386 s úžasnými 4 MB RAM a 40 MB na disku. Proto jsem si chodil hrát ke kamarádovi, který se mohl pyšnit bezvadným Pentium 100. Ani na tehdejší dobu to nebylo nic moc, ale dema z Levelu tam běžela celkem bezproblémově. Jedním z nich byl právě třetí Monkey Island. Pokud jste demo nehráli - jednalo se o úplně počáteční pasáž ještě na LeChuckově lodi, která končila useknutím lan u kanónu, ze kterého jste ještě před chvílí stříleli na lodi plné kostlivců. Po vystřelení z děla jste se probourali do vedlejší mistnosti...a tam na vás čekala černá obrazovka s hláškou, že pokud chcete vidět víc, tak si máte za pár měsíců koupit plnou hru.

Neměl jsem tehdy vůbec ponětí, že se jedná o nějaký třetí díl nějaké známé adventurní série. Nevěděl jsem co je Monkey Island, nevěděl jsem kdo je Guybrush Threepwood, zkrátka nic. Možná i proto jsem se k plné verzi dostal až o několik let později, protože jsem si z dema pamatoval prostě jen "hezké obrázky." A skvělou angličtinu samozřejmě. Nebylo to přímo takové to hraní se slovníkem a překládání názvů úplně všech předmětů, které mi přistály v inventáři. Ale když polovině rozhovoru, který vás má posunout dál, nerozumíte polovině možných odpovědí, tak je asi něco špatně. Stejně tak mi moc nevyhovovalo ani ovládací rozhraní se třemi možnými akcemi. Přeci jen, bylo mi deset, tak mi ne úplně docházelo, že třeba ikona papouška lze použít i na něco jiného, než na ostatní postavy a promluvit si tak třeba se zavřenými dveřmi. Možná, že kdybych třetí Monkey Island hrál dneska, tak bych nebyl tak tolerantní, ale na konci devadesátých let se prostě hrálo jinak. Navíc jsem byl ze všech (ze dvou) stran masírován krásnými obrázky v herních časopisech, takže jsem si to prostě chtěl alespoň zkusit zahrát.

Zpětně jsem si doplnil znalosti i o jedničku (dohráno do 20%) a dvojku (dohráno do odhadem 5%, obojí mám na to-do-listu). Čtyřku, ani epizodické díly z poslední doby jsem nehrál, protože mi hrozně vadí ten styl nedokonalé, rádoby kreslené 3D grafiky. Na druhou stranu se sem tam vrátím minimálně k myšlence, že nainstaluju v mých očích skoro dokonalý třetí díl. Proč se zrovna on dostal do "popelnice?" Protože si na něj, alespoň z mojí zkušenosti, moc lidí nepamatuje. Všichni pořád dokola omílají úžasnou jedničku a dvojku. Vůbec nezpochybňuju, že to byly super hry, na které je dobré si občas vzpomenout. Ale trojka, už jen díky tomu, že se jí povedlo přetransformovat Monkey Island do moderní point'n'click adventury s profesionálním namluvením, si svůj kredit zaslouží. Přijde mi ale, že vyšla ve špatný čas. Rok 1997 byl ze zpětného pohledu hlavně rokem realtime strategií, prvního Tomb Raideru, Ultimy Online, ale rozhodně ne třetího Monkey Islandu. Plus tehdy vyšla hrozná spousta kvalitních adventur, na které si dneska paradoxně taky skoro nikdo nevzpomene. The Feeble Files, Animal, The Last Express a koneckonců i ten Blade Runner. Skoro nikdo dnes neví, že tyhle hry vůbec existují.

Dnes tolik populární HD remake by zrovna téhle hře moc neslušel. Grafika totiž pořád dovede stát moc dobře sama o sobě a MAXIMÁLNĚ by bylo fajn ji předělat do vyššího rozlišení. Při projíždění obrázků, které jsem připíchnul k tomuhle článku, mi totiž přišlo, že si je pamatuju trochu ostřejší. Tahle hra, respektive její tvůrci, na rozdíl od ostatních "popelnic" neudělala vlastně nic špatně. Byla technicky výtečná, obsahovala spoustu humoru, dokonce jste se v ní brázdili moře a bojovali s piráty v tradičních soubojích nikoliv na kordy, ale na co nejtrefnější urážky. Ale hráčský zájem byl už někde úplně jinde. Dnes už je téměř nemožné ji někde sehnat, pokud se vám nechce zrovna zabrousit na eBay a vybírat si z předražených krabic. Doufám, že ji někdo co nejdřív umístí na GOG.com, na Steam, nebo kamkoliv, odkud si ji bude možné stáhnout s co nejmenším oserem v podobě kompatibility pod novými Windows. Protože tihle opičáci si to fakt zaslouží. Fakt.

Pokud se vám The Curse of Monkey Island líbí, zkuste také:

The Last Express, Gabriel Knight 3, Broken Sword 2

Poklad #12: TOCA World Touring Cars

2011-12-05T10:08:00.001+01:00

Matně si vzpomínam na svou první zkušenost se závodní hrou. Byl to automat v jabloneckém bazénu, který vypadal jako malá bugina, měl dva volanty a jezdilo se v něm po pláži, kde se muselo vyhýbat popadaným kmenům a kamenům. Těsně potom mi kamarád ukázal první díl Lotusu a to stačilo, abych si k rychlým kolům vytvořil velmi pozitivní vztah. Ne, nikdy nepatřily do mých TOP oblíbených her, ale třeba u prvního i druhého Gran Turisma jsem strávil opravdu hodně hodin. A pak byla ještě jedna hra, na kterou si dneska moc lidí v mém okolí nepamatuje. Nebo spíše si nepamatuje na tenhle konkrétní díl - TOCA World Touring Cars. Jak už je z názvu patrné, jedná se o pokračovatele kdysi známé závodní série TOCA od britských Codemasters.

A i když jsem měl hlavně k první TOCA hře dost kladný vztah, tak mě nikdy nebavila tolik jako právě WTC. Důvodů bylo hned několik, ale je možné je shrnout pod slovní spojení "pocit z jízdy". Dlouho předtím a dlouho potom jsem neměl ten pocit, že mám plně pod kontrolou celé auto a zároveň nejde o ryzí arkádu. Tehdy snad jenom v F1 '99. A uznejte, když se v posledním kole závodu dostanete sérií šťastných náhod a precizně projetých zátačkách na první místo, o které musíte bojovat na každém metru asfaltky, tak to je fakt zážitek. Jsem celkem cholerický hráč a pokud mi něco nejde, tak mlátím do všeho kolem sebe, nebo jsem extrémně naštvaný. Ve WTC mi trvalo děsně dlouho, než jsem se naučil ovládat všechna auta. A vzhledem k tomu, že jste skoro po každém závodě přecházeli pod křídla úplně jiného týmu (a tím pádem usedli i do úplně jiného auta), tak nebyl moc čas si zvykat na jeden konkrétní stylu jízdy. Člověk se musel neustále přizpůsobovat, což mohlo působit velmi frustrujícím dojmem, ale ve výsledku i tohle částečně přispělo k tomu, že mě hra tak bavila.

K WTC mě ale vážou ještě dvě hodně osobní vzpomínky, z nichž hlavně tu druhou asi málokdo pochopí. Poprvé jsem hru zaregistroval pochopitelně v Oficiálním PlayStation Magazínu. Ne na demo CD, ale skrz preview, které bylo poseté obrázky nádherně vypadajících aut. Asi o dva měsíce později přinesl strejda krabičku s novými hrami, mezi kterými byla právě WTC. Pochopitelně jsem neváhal ani minutu a CDčko si od něj půjčil. On tehdy stejně hrál jenom Tekkena 3 a pomalu začal šetřit peníze na PS2, takže ani nezaregistroval, že jsem mu ho už nikdy nevrátil. A druhá vzpomínka se váže ke hrám na PS1 obecně. Měl jsem totiž takový zvyk, že jsem pokaždé při hraní vypnul zvuk a poslouchal u toho radio. Poprvé jsem to myslím praktikoval u ISS Pro Evolution 2, nebo druhého Drivera. A u WTC si moc dobře pamatuju, že jsem to hrával většinou v noci, nebo v sobotu dopoledne a poslouchal u toho povídání na Frekvenci 1. Poznámka pro hnidopichy - tehdy se tam probírala ještě docela zajímavá témata, ne nějaké sexy životy a podobné blbosti.

I když WTC World Touring Cars všude možně po světě dostávala desítky a byla označována za vrchol závodních her na PS1, dost pochybuju, že se jí prodalo víc, než takového Gran Turisma. Nebyla zkrátka pro každého, protože vyžadovala poměrně velkou časovou investici, než se jí člověk naučil vůbec ovládat. Mimochodem, dodnes mám na memory kartě ke svému PlayStationu uloženou pozici těsně před "koncem", kdy mi zbývají odjet snad dva závody. Celkem tam totiž v systému šampionátů šlo získat 600 bodů, deset za každý závod. Pamatuji si, že předposlední závod na okruzích v Japonsku se mi nikdy nepovedlo dokončit lépe, než na druhém místě a ten poslední, který byl kdovíkde, jsem nedokončil vůbec. Velmi pochybuju, že bych se k téhle hře kdy vrátil, protože už zkrátka nemám v rukou ten správný skill, ale pokud jo, tak si to rozhodně nenechám pro sebe :)

Pokud se vám WTC World Touring Cars líbí, zkuste také

Porsche Challenge, Colin McRae Rally 2.0, Gran Turismo 2

Rozhovor s Tomášem Mrkvičkou

2011-11-29T14:30:00.001+01:00

Spousta lidí si na Tomáše Mrkvičku, ex-šéfredaktora Score, pravděpodobně příliš pamatovat nebude. Aby také ne, když se kormidla chopil na "pouhých" šest měsíců, a to před rovnými patnácti lety. Přesto v něm zanechal i za tak krátkou dobu nesmazatelnou stopu. Právě díky němu se Score vyšvihlo z lehce undergroundového magazínu pro opravdové herní nadšence mezi časopiseckou smetánku. Z jím zavedených rubrik a standardů těžilo ještě několik let, a když se budete pozorně dívat, tak je tam najdete i dnes.

Rozhovor vznikal za naprosto stejných podmínek, jako všechny mé předchozí (Petr Chlumský, Jakub Červinka), totiž větou "ale já si stejně nebudu nic pamatovat." Nahráli jsme rovnou hodinu, což znamená, že si přeci jen na něco vzpomněl. A nebyly to vzpomínky jen tak ledajaké - většinu z nich se mi dokonce ani na českém internetu nepovedlo dohledat nikde jinde, tudíž se jedná svého druhu o hodně exkluzivní informace. Jasně, dneska už asi osvětlení situace kolem předání šéfredaktorského žezla na konci roku 1996 nic moc šokujícího nepřinese, ale pro pamětníka je fajn na tyhle časy velmi pohodově zavzpomínat. Mimochodem, ve chvíli, kdy se vzpomíná na "ten výtisk Score", tak se jedná o číslo 42, které mělo 148 stran, bylo nabité recenzemi, tématy a rozhovory a dodnes patří i mezi moje nejoblíbenější. Přeju hezkej poslech!

audio: Rozhovor s Tomášem Mrkvičkou (58:55)

PS: Budu moc rád za komentáře, prolinkování i odkazy na Twitterech, stejně jako reakce na kvalitu záznamu, který jsem se snažil od posledně trochu zlepšit. Dík!

PRG > RPG

2011-11-21T02:28:00.001+01:00

Nikdy jsem nepatřil mezi hardcore RPG hráče. Moje vůbec první setkání s tímhle žánrem proběhlo, pokud si to dobře pamatuju, skrze mého kamaráda na základce, který jezdil na školní výlety k bazénu vybaven klasickým Game Boyem, na kterém mastil první Pokémony. Tehdy jsem pochopitelně neměl vůbec šajna o co tam jde, akorát se mi líbilo, jak se to hezky hejbe. S odehraným prvním Falloutem a Knights of the Old Republic se to sice zlepšovalo. Ale asi teď šokuju pár lidí (nebo naopak vůbec nikoho), když řeknu, že jsem nikdy nehrál ani Baldur's Gate, ani Planescape Torment, ani Wizzardry a jenom VELMI zběžně přičuchnul k Elder Scrolls. Paradoxně nejvíc mám nahráno (mimo nedostižného KOTORu) v univerzu Gothicu, oba dva první díly se mi docela dost líbily. Následující seznam je tak trochu specifický v tom, že ani jednu hru z toho jsem nikdy nehrál a proto se vlastně budu snažit tím textem tak trochu přesvědčit i sám sebe, abych s tím třeba něco dělal.

Jade Empire

Tuhle hru mám dokonce koupenou pro první Xbox, ale ještě se mi ani jednou nechtělo sáhnout v přihrádce s původními Xbox hrami o dvě krabičky vedle a vybrat při vzpomínacích momentech namísto libovolného KOTORu právě Jade Empire. A vím naprosto přesně co za to může - činská mytologie. Tak nějak mám v hlavě zakódováno, že to je vlastně jedna velká fantasy, což není nic pro mě. Tedy, ne, že bych neměl rád hrdinné rytíře v lesklé zbroji s velkým mečem, který setne hlavu drakovi, ale takové to echt fantasy opravdu není můj šálek čaje. Ta jediná věc, která mě k Jade Empire táhne, je právě provázání ovládání s původním KOTORem, kde mi to maximálně vyhovovalo a nebylo by vůbec špatné si ho zase osvěžit.

Robinson's Requiem & Deus

Další hra, kterou mám dávno koupenou (na GOG.com), ale zase jenom z těch mých oblíbených vzpomínacích důvodů. A přitom je mi naprosto jasné, že taková hra by mě zcela určitě bavila. Už jenom ty příběhy, kterými prošpikovali tehdejší autoři recenze na obě hry stály za to. A dost možná by mi stačilo, kdyby to někdo odehrál za mě a napsal mi z toho celého putování knížku. Na druhou stranu, právě Robinson's Requiem jsem se pokusil minimálně rozehrát. A je naprostá pravda, že pokud jste tu hru nehráli v době kdy vyšla, tak na ní dnes asi můžete s klidným svědomím zapomenout. Neměli byste na ni totiž nervy, stejně jako já. Už jenom to, že se člověk musí zlobit s ovládáním, které sice umožňuje spoustu věcí, ale jaksi jinak, než je člověk zvyklý teď, je problém. A kvůli tomu jsem nikdy nezažil ten svůj osobní příběh, kdy bych spadnul z vysoké skály, rozsekl si nohu o větev a pak pošel ve stanu na otravu krve, protože jsem do nohy dostal infekci :)

Realms of Arkania III: Shadows over Riva

Ano, hádáte správně, i tuhle hru mám ve své knihovničce na GOG.com. A i tuhle jsem si zkusil alespoň nainstalovat. Ale spustit - na to už jsem si netroufnul. Přeci jen, vážě mě k ní taková moc hezká vzpomínka, kterou bych si asi nechtěl úplně rušit. Znáte to, někdy si prostě pamatujete u nějaké věci víc, než byste chtěli, včetně drobných detailů. Já to mám (třeba i) tady. Pamatuju si, že to byla neděle. Musela to být neděle, protože tehdy dávali dopoledne seriál Hříšní Lidé Města Pražského. A já jsem si jen tak z hecu vzal tehdy ještě skoro nové Score, zalistoval přes Koutek zoufalců až na návody a začetl se naprostou náhodou do průvodce právě tímhle RPG. Psal ho Chalid Himmat, byl rozdělen na několik dílů (tuším 7) a ke každému z nich byla minimálně jedna mapka s dungeonem a vyznačenými důležitými lokacemi. Troufám si tvrdit, že kdybych tehdy Shadows over Riva hrál, tak bych ho dovedl dokončit i poslepu, protože ten návod jsem fakt měl doslova vypálený v zornicích. I dneska si vybrané pasáže rád přečtu, ale hru...tu už asi nikdy nespustím.

Final Fantasy VII

Na závěr šok největší. Ne, nikdy jsem nedohrál sedmé Final Fantasy. Mám sice rozehranou hru na původním PSX v poměrně pokročilém stádiu (na konci prvního disku), ale dokud se nepotkám s Aeris, tak pro mě v podstatě ani nezačala. A mrzí mě, že už se k tomu asi nikdy nevrátím, protože jak jsem vnímal ten obrovský hype kolem a byl jím masírován prakticky nepřetržitě od doby vydání až po spekulace o remaku na PSN, tak mě hra samotná zase až tolik neuchvátila. Jako je mi naprosto jasné, co na tom lidé viděli před těmi více než deseti lety a proč to uctívali jako naprostou herní nirvánu. Jenže pro mě, jakožto člověka, který má rád RPG jen pod podmínkou drsné akce nebo paprskometů, se to prostě nehodí. Na druhou stranu - vždycky jsem si chtěl zahrát takové to echtovní japonské RPG. Alespoň jednou! Vždyť to musí být super, když se staráte o partu hrdinů, sledujete jak jim rostou statistiky a v každém souboji pořád mačkáte Attack a občas Defend nebo Use Item. A to nemyslím nijak pejorativně. Uvidíme, třeba se k Final Fantasy VII jednou vrátím. A třeba taky ne.

Enlightenment

2011-09-29T16:30:00.002+02:00

Každý, kdo zažil dobu demodisků prvního PlayStation Magazínu si jistě pamatuje, že kromě hratelných ukázek se na černých kolečkách nacházela i různá videa. Nejčastěji se jednalo o trailery, občas se tam objevil hudební videoklip (Apollo Four Forty), ale mně nejvíc zůstalo v paměti tohle video. Formou klasických hongkongských akčních filmů se v něm ukazují různé periferie (a hry) pro první PlayStation. Předpokládám, že nejsem jediný, koho to donutilo minimálně přemýšlet o koupi takové myši, ovladače NegCon, nebo pistole G-Con. I po letech to má šťávu. A pokud nemáte v odběrech kanál ACRetro, tak šup do toho, protože tady najdete spoustu nahrávacích obrazovek z PSM disků, jako stvořených pro vaše retro vzpomínání 8)

Poklad #11: Space Hulk: Vengeance of the Blood Angels

2011-09-28T02:46:00.001+02:00

Čas od času se v nějakém starším Levelu, či Score (tam častěji) vyskytla recenze na libovolnou hru, která byla uvozena nějakým příběhovým textíkem. Namátkou si vzpomínám třeba na recenzi Rainbow Six od Boba Koutského. První tři odstavce byly celé o popisu jedné jediné mise stejnou formou, jako byste to četli v nějaké dobrodružné knížce. Pochopitelně to stálo z uměleckého hlediska za prd a dneska už by to asi v žádném z časopisů neprošlo, protože dneska už se prostě recenze takhle nepíšou, ale pro mě to mělo jednu velkou výhodu. Na tu hru si pamatuju dodnes a díky těm pár řádkům k ní mám vytvořenej nějakej vztah. Stejná situace panuje i u Space Hulk: VOTBA (bezva zkratka, mimochodem). Doteď se mi vybavuje článek v Levelu, kde Martin Kalivoda psal ve svojí recenzi pasáž o průchodu chodbou, kterou tapetoval rozšmelcovanými kusy "genestealerů" a sám jako "terminátor" jenom kryl postup ostatních k východu. Nebyl jsem z toho tehdy dvakrát moudrý. "Genestealer" jsem vyslovoval jako "genestýler" a "terminátor" pro mě byl Schwarzenneger. Ale zaujalo mě to a pamatuju si to dodnes.

Samotného Space Hulka jsem hrál až minulý víkend. Hra vyšla v době (1996), kdy jsem ještě počítač neměl a jediné moje spojení s hrami byla polská konzole Pegasus s věčně poruchovými ovladači (a zašlou cartridge se hrou Ultimate Stuntman). Navíc svět Warhammeru mi byl až donedávna naprosto cizí a vůbec jsem nechápal, co že je na něm tak úžasného. To tedy nechápu dodnes, ale minimálně vím proč to někomu tak úžasné přijde. Před týdnem jsem ale recenzoval hru Space Marine a při té příležitosti jsem se rozvzpomněl právě na Space Hulka. Našel jsem si pár videí na YouTube, chvilku obdivoval jak to už tehdy mělo věci jako možnost umístit radarovou sondu na určité místo, neprůchozí dveře skrz které bylo možno střílet a inteligentní komunikaci mezi vojáky a nakonec si hru velmi pokoutným způsobem sehnal. A asi ani nemusím psát, že je úplně super.

To, co mě hodně zaráží, je fakt, že zatím nikoho nenapadlo udělat pokračování. Obzvlášť v týhle době, kdy se pokračování a HD předělávek a restartů a prequelů známejch značek objevuje každý den alespoň tisíc (jestli nějaká je, tak mi pls rozšiřte obzory, dík). Pokud chcete být úplně přesní, tak pokračování vyšlo, v roce 2006, ale šlo jenom o jakousi hříčku na mobily, která nemohla původní fandy uspokojit. Jen si to představte - ryze taktická akce, ve které je protivník, kterého sice můžete zabít prakticky jedním výstřelem, ale on má výhodu v počtu, milion větracích šachet, ze kterých na vás něco může v každé chvíli skočit, domlouvání přes headset a vzájemné krytí zad. To je přece recept, který (s malými obměnami) dobře funguje v Left 4 Dead, tak proč nikoho ještě nenapadlo vzít starého dobrého Space Hulka a vyrejžovat na tom nějaké peníze/udělat fakt dobrou hru?

V rámci toho, že Electronic Arts se chystají na GOG uveřejnit poslední várku starejch klasik, a ještě si nevystříleli ty největší hity, doufám, že by jednou z nich mohly bejt i obě dvě Space Hulk hry (i když, stačila by jen ta druhá, protože ta obsahuje i jedničku). Jednak proto, abych si je mohl koupit legálně a ve fungující Windows verzi, a taky proto, že by se o hře mohlo začít trochu mluvit - třeba článek na Rock Paper Shotgun je v takovým případě samozřejmostí. A pak by mohlo vyjít i nějaký pokračování, fandovskej remake na CryEnginu, nebo tak něco. Každopádně by byla škoda zapomenout na tuhle patnáct let starou pařbu jen proto, že takovej typ her už se dneska jaksi nenosí.

Pokud se vám Space Hulk: Vengeance of the Blood Angels líbí, zkuste také MechCommander, UFO: Enemy Unknown, Jagged Alliance 2

Wanted: Konzole

2011-09-19T15:03:00.001+02:00

Patřím do té skupiny lidí, kteří mají fakt rádi očumování nových technologií a jejich nakupování za nesmyslně vysoké částky. Pokukoval jsem po nich vlastně vždycky - jenom před nějakými deseti lety se ze dvou stovek kapesného měsíčně jaksi nedalo moc věcí nakoupit. Ať už šlo o PlayStation, plochý monitor, nebo třeba telefon "véčko", všechno jsem to chtěl. Klidně třeba jen na chvilku, klidně ošoupané, omatlané, ale prostě zažít ten pocit "jo, mám to." Nepustilo mě to doteď. Jediný rozdíl mezi dobou před deseti lety a teď je v tom, že si vydělávám, takže si můžu sem tam udělat radost. To je ale v kombinaci s mou vášní pro staré hry dost vražedný mix. Vražedný pro moji peněženku, pochopitelně. Protože když se zkrátka rozhodnu, že si koupím nějakou starou konzoli (na které si pochopitelně nikdy žádnou hru nezahraju, ale prostě jí potřebuju mít doma), tak za tím jdu jako buldok. V rámci retro-nákupů jsem si takhle koupil už Dreamcast, Nintendo 64, PlayStation 2 (ke všem pár her) a přemýšlím o pár dalších. Proč? Proto! Si nejdřív přečtěte tenhle článek 8)

Sega Saturn

Naprosto jasná první volba a kousek, po kterém se právě teď poohlížím. Do herního vlaku jsem naplno naskočil právě ve chvíli, kdy Saturn přicházel na trh. A ačkoliv mi vždycky byl sympatičtější PlayStation, tak na Saturn prostě nedám dopustit. Asi je to teda hlavně tím, že se jedná, alespoň z mého pohledu, o takového konzolového otloukánka. Přece jenom na konci devadesátých let u nás prostě dominovala konzole od Sony a recenze se v Levelu/Score objevovaly jen velmi sporadicky. Když se objevily, tak si je člověk prostě s chutí přečetl. A taky je dost dobře možné, že za to může celostránková reklama v časopise ABC (jo, zaprděný Ábíčko!), kde se prezentovaly hry jako Alien Trilogy a Panzer Dragoon. A možná je to úplně jinak a prostě se mi líbí ten klasickej krabicovitej design. Pokud jde o maximální cenu, kterou jsem ochotný za Saturn dát, pohybuje se někde kolem tisícovky až patnácti stovek.

Nintendo GameCube

Tuhle konzoli bych naprosto ignoroval, kdyby nebylo Mario Smash Football. Poprvé jsem si na ní zahrál v roce 2005, když jsme ještě s Ondrou Novotným a Tomášem Nadrchalem jednou za měsíc jezdili na natáčení indie podcastů a byla to herní láska na první pohled. A i když mi hodně netradičně řešený ovladač nikdy úplně stoprocentně nepadl do ruky, tak prostě koncept konzole jako barevné kostky s madlem pro pohodlné ruční přenášení je prostě super. Plus si k tomu člověk musí připočítat krásně maličká CDčka. Stejně jako v případě Saturnu, i s GameCube se mi pojí zážitek s herním časopisem. V roce 2008 jsem ležel týden v nemocnici a neměl na práci nic jiného, než si číst archivní výtisky magazínu Edge. Pamatuju se, že mi naprosto učarovala recenze na Star Wars: Rogue Squadron III, respektive skvělý obrázek letícího X-Wingu napříč asteroidovým polem. No, a kvůli takovejm blbostem jsem ochotnej vypláznout bez mrknutí oka klidně dvě tisícovky :)

Sega Mega Drive

Na rozdíl od obou předchozích kousků mě s Mega Drive pojí takové maličké, úplně miniaturní osobní pouto. Pamatuju si to naprosto přesně. Byl to rok 1997, možná 96, někdy na podzim, ale také to mohlo být klidně jaro. Prostě mámina kolegyně v práci se potřebovala zbavit kvůli špatné finanční situaci právě Segy Mega Drive. Tak jsme ji dostali na dva dny domů, abych si s ní trochu pohrál a rozhodlo se, zda ji koupíme do domácnosti. Teď už vím, že rozhodnutí bylo předem naprosto jasné, protože kolegyně za to chtěla deset tisíc korun (na tehdejší dobu fakt ultravelké peníze, navíc pro rodinu, která jimi nikdy příliš nehýřila). Ale pro mě to byla alespoň možnost na dva dny vstoupit do světa, který jsem doposud obdivoval jedině na stránkách katalogu Quelle. Ke konzoli jsem měl dvě hry - prvního Sonica a Terminator 2, ne tu skákačku, ale hru určenou pro světelnou pistoli. A čistě jenom proto, že bych si za litra chtěl znovu oživit tyhle vzpomínky, si Mega Drive jednou pod tu televizi fakt pořídím. Klidně i s tím CD add-onem.

GameBoy Advance SP

Moje veliká guilty pleasure. Když jsem se na konci roku 2007 poprvé dostal k handheldu DS, tak mi naprosto učaroval. Dva měsíce jsem ho nosil v kapse (nebylo moje, díky Luku!), hrál na něm Puzzle Quest a Elite Beat Agents a poté se rozmýšlel, že si ho taky koupím. Tehdy jsem si také ale vzpomněl, že jsem kdysi od Petra Bulíře četl v Levelu článek o GameBoy Advance, který "vypadal jako luxusní tabatěrka." Docela dlouho jsem pak prolézal různé bazary a Aukra, abych si ten luxusní strojek koupil, ale nakonec převážil zdravý rozum (a Sleeplessova ochota prodat R4 cartridge :), takže se mi teď doma válí krásná černá krabička, kterou jsem naposledy pořádně vytížil loni o prázdninách. No ale chuť koupit si GameBoye mě nepřešla doteď. Takže až se někde objeví cenově dostatečně příhodná nabídka (tohle je jediná konzole, do které nejsem ochoten vrážet jakoukoliv nesmyslnou částku), tak do toho půjdu. A bude to moje luxusní tabatěrka 8)

Rozhovor s Danem Přibáněm

2011-09-18T20:35:00.000+02:00

Uznávám, že tenhle příspěvek je maličko off-topic, ale byla by velká škoda se o rozhovor nepodělit. Původně vznikl pro časopis Cinema, to jenom pro pořádek. S Danem Přibáněm, profesionálním cestovatelem, režisérem, dokumentaristou a bývalým redaktorem časopisu VTM Science, se známe už velmi dlouho. Takže i když je jeho časový harmonogram opravdu nabitý (a v době vzniku tohoto rozhovoru byl ještě třikrát tak větší), nebyl moc velký problém ho k malému hodinovému dostaveníčku přemluvit.

Rozhovor se nese ve dvou rovinách - jednak se Dana ptám na jeho zatím poslední dokončený film "Trabantem napříč Afrikou" a také jsme se rozpovídali o současném stavu české nezávislé kinematografie z pohledu nadšeného filmaře. Věřím, že i když je tenhle blog hlavně o hrách, tak se mezi vámi najde dostatek lidí, kteří v té půlhodinové MP3 najdou mnoho zajímavého. A pokud třeba studujete filmovou školu, nebo byste rádi natočili svůj vlastní film, tak tento rozhovor radši neposlouchejte. Mohl by vám totiž zničit spoustu iluzí :)

audio: Rozhovor s Danem Přibáněm (30:34)

Poklad #10: KKnD

2011-09-12T13:00:00.000+02:00

Strategické hry byly v roce 1997 fakt velký byznys. Prakticky neminul měsíc, aby se na stránkách herních časopisů neobjevilo v průměru pět nových kousků, což je na dnešní dobu, kdy jsme rádi za pátou Civilizaci a druhý StarCraft něco naprosto nepředstavitelného. Schválně si to spočítejte. 5 krát 12 rovná se šedesát. Za jeden jediný rok. Neskutečné číslo. Při takovém počtu není vůbec divu, že se některým z nich nedostalo takové pozornosti, jaké by se asi slušelo. Namátkou můžeme jmenovat třeba hry jako Conquest Earth, Dark Reign, nebo právě KKnD, což byla zkratka pro Krush, Kill 'n' Destroy.

Na svědomí ji měla maličká nezkušená firmička Beam Software, pocházející z Austrálie, což spousta hráčů zcela ignorovala. Proč by taky ne. Hlavní přeci je jak se to celé hraje, no ne? A to byl právě onen kámen úrazu. Ono se to totiž hrálo trochu jinak, než třeba v případě prvního Red Alertu, tehdejšího největšího souputníka KKnD. Namísto stavění rozsáhlé základny a starání se o stohlavá stáda jednotek jste měli k dispozici pět (respektive šest) typů budov, šest typů pěšáků, šest motorizovaných jednotek a to bylo všechno. Dokonce i počet věží, které jste mohli postavit, byl omezen na osm. Pokud jste chtěli stavět další, popřípadě jimi opevnit svou předsunutou základnu (jak psal Ondra Průša v recenzi v dobovém Levelu), tak bylo nutné svou vlastní věž zničit - tlačítko na prodávání budov se totiž jaksi nekonalo. Ovšem když jste to chtěli udělat, tak se začala bránit. No nebylo to prostě v roce 1997 jednoduché...

Co ale tehdy upoutalo všechny byla grafická stránka. Hra vypadala prostě hrozně dobře a díky použitému stylu vypadá dobře i dnes. Schválně mrkněte na obrázky. Původní DOSová verze běžela sice pouze pod obstarožními kartami s podporou VESA 2.0 standardu (prostě takový hardware skoro nikdo neměl a všem to padalo), ale byla zkrátka unikátní. Mezi jednotlivými misemi jste mohli sledovat jednoduché, ale působivé animované sekvence, které zároveň fungovaly i jako briefing. Co ale polarizovalo hráčskou obec a je dodnes považováno za důvod proč se hodnocení tak různí, je obtížnost. Počítač prostě a jednoduše cheatoval. Neustále na vás posílal desítky jednotek, klidně i na samotném začátku mise, kdy jste neměli postaveného téměř nic. Spoustu hráčů to odradilo, některé znechutilo, jiní se zabejčili a prostě našli tu nejoptimálnější taktiku jak podvádějící umělou inteligenci přechytračit. Většinou to obnášelo zuby nehty se držet za neprostupnou ohradou věží, neustále vyrábět ty nejsilnější jednotky (kdo nikdy nestavěl smečku Anaconda tanků, či turbometných mamutů, tak KKnD nehrál) a doufat, že tohle je ten level, kdy počítači mohou dojít zdroje v jeho naftových vrtech. A pokud ne, tak uložit pozici, zkusit frontální útok, nahrát pozici, zkusit útok z jiné strany a doufat, že si AI nepřivolá neexistující posily z neviditelné části mapy. Frustrace? Neexistuje!

První díl zaznamenal celkem solidní finanční úspěch. Jeho tvůrci dokonce vydali vylepšenou verzi KKnD Xtreme, která bezproblémově funguje i na dnešních Windows 7 a nabízí 20 nových misí. O rok později se objevilo pokračování KKND2: Krossfire, která spoustu nedostatků jedničky zcela odstranila (třeba podvádějící AI) a kupodivu moc nových nenasekala. O trojce se, co je mi známo, nikdy ani nespekulovalo, ale pokud by vyšla třeba v roce 2003, tak se můžete na příkladu tohoto modu mrknout, jak by asi mohla vypadat. Práva na sérii mají v tuhle chvíli lidé z Electronic Arts a vzhledem k tomu, že nyní na GOG.com probíhá "týden s klasikami od EA," tak doufám, že by jednou z nich mohl být právě první díl KKnD. Jasně, dneska je hardcore obtížnost ještě mnohem víc megamegahardcore, ale pro člověka, který ji hrál před těmi čtrnácti lety a hrozně si to užíval, by to byl moc fajn návrat do minulosti. Mimochodem, na to, jak je KKnD stařičká záležitost s naprosto zanedbatelnou komunitou, tak je s podivem, že pořád fungují původní internetové stránky (dokonce v původním super retro designu), kde si navíc můžete stáhnout i demoverzi.

Pokud se vám KKnD líbí, zkuste také: Dark Colony, Conquest Earth, Dark Reign

Tří-dé

2011-09-10T21:45:00.000+02:00

Trojrozměrná plošinovka - toť zaklínadlo z doby dávno minulé. Dneska se třemi rozměry pyšní každá hloupost, ale v dobách prvního PlayStationu byly jakékoliv obrázky, které vypadaly alespoň trochu schopně, obdivovány jak čtenáři, tak samotnými redaktory takřka donekonečna. Koneckonců, taky proto, že se díky tomu dala udělat nějaká fešná obálka. Jenže pozlátko leckdy přehlušilo fakt, že po stránce hratelnosti se jednalo o jedno velké navoněné nic. Tehdy nám to ale moc nevadilo. Prostě jsme chtěli, ať se na té obrazovce hlavně něco hýbe a ať to vypadá setsakramentsky dobře. Na druhou stranu, vyskytly se i zcela opačné případy - hra, která vypadala dobře, ale přišla příliš brzy po nějakém úspěšném titulu/nenabídla dostatek "wow" momentů/neměla za sebou nějaké známé jméno propadla herním sítem zcela bez povšimnutí. Tady jsou čtyři kousky, které prostě nejde nevzpomenout.

Ape Escape

Tohle je hra, kterou prostě není možné nezmínit. Minimálně pro mě se jednalo o opravdu velký trojrozměrný zážitek, který byl ještě umocněn nutností vlastnit ovladač Dual Shock. Bez analogových kloboučků jste se totiž nedostali ani k základnímu menu. Celá hra byla vlastně složena z takových roztomilých samostatných miniher, v nichž jste měli za úkol pochytat co nejvíce opic. Pomáhat jste si mohli světelným mečem, autem na dálkové ovládání, nebo třeba radarem. Vaší hlavní činností ale bylo máchání síťkou na opice do všech stran, což na rok 1999 úplně stačilo. Mimochodem, k téhle hře se váže jedna moje velmi osobní vzpomínka. Když jsem si totiž koupil šestnácté číslo PlayStation Magazínu, na jehož demo CD byla právě hratelná ukázka Ape Escape, tak mě při jeho spuštění přivítala právě hláška "Dual Shock needed." Tehdy jsem měl doma pochopitelně jenom standardní obyčejný šedý ovladač bez analogových páček, ale tu hru jsem si prostě chtěl zahrát, protože dle obrázků vypadala skvěle. Rozbil jsem tedy prasátko, vybral kapesné za půl roku a s úžasnými šestnácti stovkami ještě ten týden jel do centra Liberce do jediného "PS obchodu" široko daleko. Zelený Dual Shock, který jsem si tehdy koupil v krabici s artworkem právě Ape Escape na zadní straně, mi pořád skvěle šlape. Navíc si pořád myslím, že v té krabici měla být vedle ovladače i právě hra Ape Escape, protože...prostě tam měla být!

Spyro the Dragon

Tak trochu ve stínu her s Crashem Bandicootem se studio Insomniac pokusilo vytvořit neoficiálnímu maskotovi prvního PlayStationu pořádnou konkurenci. A byl to pokus velmi zdařilý, protože hra s roztomilým dráčkem v hlavní roli nabídla ohromnou spoustu zajímavých prvků (například volnost v létání, otevřené úrovně, opravdu pěknou grafiku), kterou jí mohly všechny tři díly Crashe Bandicoota jenom tiše závidět. Navíc třetí díl, který stále zůstal věrný PSX dodnes platí za zřejmě nejrozsáhlejší/technicky nejzdařilejší/jednu z nejlepších her tehdejší generace. Bez legrace. Věčná škoda, že spousta lidí v téhle hře viděla jen a pouze roztomilého dráčka, určeného bez výhrady dětem. Jestli se vám doma ještě válí PSX, popřípadě PS3, tak rozhodně investujte těch pár drobných do jednoho ze tří dílů Spyra (ideálně do všech tří, minimálně do toho třetího) a uvidíte, že tyhle hry mají stále co nabídnout.

Croc: Legend of the Gobbos

Stejně jako v případě o odstavec výše zmíněného Spyra, i krokodýl s hezkým jménem Croc se nikdy nevymanil ze škatulky "hra pro děti." Přitom neznám o moc víc roztomilejších her, které by ale byly tak brutálně těžké a naprosto se kvůli tomu míjely se svojí cílovkou. A zase je to hrozná škoda, protože Croc byl velmi dobrou alternativou pro všechny, kdo pošilhávali po Nintendu 64 jenom kvůli trojrozměrnému Mariovi. Croc sice nikdy neměl charisma italského instalatéra, ale naprosto všichni, kdo ho na konci devadesátých let vyzkoušeli (a neminul je ani v mnohém vylepšený druhý díl), vám odkývají, že to jim naprosto nebránilo v maximálním plošinovkovém zážitku.

MediEvil

Ok, uznávám, tahle hra úplně přesně nezapadá do žánru "trojrozměrných plošinovek," ale o MediEvilu, jedné z nejznámějších her na PS1, jsem se chtěl zmínit na tomhle blogu už hodně dlouho. Je totiž s podivem, že se nikdo v rámci aktuální horečky okolo různých remaků ani slůvkem nezmínil právě o tomhle kousku od Studia Cambridge (např. Primal, 24: The Game a moje oblíbená C12: Final Resistance). Sir Daniel Fortesque, který má místo jednoho oka rozkošného červíka (to byla tehdy krásná obálka PSM, když na vás tohle vykukovalo na novinovém stánku!) by si totiž třetí díl/HD remake určitě zasloužil. Místo toho jsme se museli spokojit s (ne)přepracovaným prvním dílem ve verzi pro PSP. Přitom kombinace humoru a hororu před deseti lety fungovala na jedničku (dokonce dvakrát) a není důvod si myslet, že teď by tomu bylo jinak. Jasně, hratelnost už trochu zastarala a asi by se to muselo celé přepracovat třeba do stylu Gears of War, ale určitě by to za hřích, klidně i ve verzi pro PSN, stálo.

Právem zapomenuté poklady

2011-09-07T10:26:00.000+02:00

Moje aktuální pracovní situace, kdy neustále pendluju mezi třema zaměstnáníma, příliš nenahrává k tomu jen tak si sednout k počítači a zavzpomínat si na starý dobrý časy prvního PlayStationu. Ne snad, že bych se odkláněl od retro smýšlení, naopak. Díky tomu, že jsem se začal přímo podílet na tvorbě her se relativně často vracím k prověřeným hrám a snažím se je "zlomit," případně se z nich naučit jak se něco správně dělá. Paradoxní je, že nejvíce se toho naučíte z těch her, které jsou špatné, či extrémně průměrné. Velmi snadno se na nich totiž identifikuje přesně ta věc, jenž vás na nich nudí. Těchto věcí se pak dá velmi snadno vyvarovat, jenom o nich musíte vědět, že jo. Následující extrakt čtyř titulů je přesně ten případ - kouknete se na ně, chvilku si je zahrajete a naprosto přesně víte proč vás nebaví. Budu se co nejvíc snažit ony konkrétní věci připodobnit k věcem, které na aktuálních projektech řešíme, i když leckdy nevyřčeně. Někdy prostě nemůžu vykecat něco, co má být oznámeno až za pár měsíců, snad chápete. Takže pojďme na to.

Mission: Impossible

Tahle hra by se dala velmi jednoduše smést ze stolu jako špatná filmová adaptace. Disponovala ale spoustou zajímavých herních prvků, které byly taženy ke dnu ještě větším počtem chyb. Z těch dobrých prvků je možné uvést třeba úroveň, kdy slaňujete jakožto Ethan Hunt dlouhým tunelem, křižovaným laserovými paprsky. To je věc, která vás ke hře prostě přitáhne, protože jste to nikde jinde neviděli. Jenže ve chvíli, kdy děláte prakticky stealth akci a zcela jasně nedefinujete podmínky, za kterých vás stráže mohou odhalit/vidět, a ještě k tomu přidáte úžasnou věc ve formě nutnosti restartovat celou úroveň ve chvíli, kdy jste odhaleni, tak vás to prostě po dvou, třech pokusech přestane bavit. Ano, v některých misích bylo možné se jednoduše skrz haldy nepřátel prostřílet, ale herní model s tvrdou akcí vůbec nepočítal. Anglosasové pro tento typ her mají úžasný termín "mediocre." To znamená, ani dobrá, ani špatná, prostě princezna Koloběžka.

Re-Loaded

Jak můžete pokazit střílečku? Hned několika způsoby. Tak třeba máte úmysl udělat extrémně zajímavé ústřední postavy, které jsou ale ve výsledku tak divné, že se s nimi nedokážete sžít. Ve hře Re-Loaded jste mohli hrát s obřím králíkem. Zní to super, když si to přečtete, tak se asi zasmějete, ale teď si představte, že to je jako všechno. Ten humor je jenom v samotném faktu, což je děsná škoda a velká zahozená šance. Další věcí je nastavení obtížnosti, což je shodou okolností věc, s níž se na aktuálním projektu právě potýkáme. Pokud je vaše hra příliš obtížná a není to "ta obtížnost," o které si hráči mezi sebou vypráví, ale ve skutečnosti ji lze s dostatečnou pílí pokořit (viz X2, většina adventur od firmy Legend), tak je to špatně. Ideální obtížnost je taková, která vás (hovoříme o hardcore hráči) nutí se zlepšovat, snažit se danou úroveň pokořit. Když vás v téhle střílečce něco po deseti vteřinách zabije, protože jste si nedávali pozor zleva, zprava, zepředu, zezadu a zároveň jste zapomněli skočit, vystřelit a hodit granát, tak je prostě něco špatně.

Kingsley's Adventure

Vaše hra musí mít charismatického/zapamatovatelného/nějakým jiným způsobem zajímavého hlavního hrdinu. Typickým příkladem může být třeba Metal Gear Solid a jeho Solid Snake. Toho si prostě zapamatují všichni, kdo se s touhle hrou dostanou do styku. A není to jenom tím, že se hře působí dobře, ale že s ním autoři pracují i mimo hru. Ve hře Kinglsey's Adventure, jakési odpovědi na úspěch trojrozměrné Legend of Zelda, byl jako hlavní hrdina zvolen antropomorfní lišák. Nosí meč, brnění a má lišácký výraz. Bylo by to super, kdyby hra byla parodie, nebo jí autoři propagovali ve velkém stylu. Jenže Kingsley je smrtelně vážná záležitost, kterou si téměř nikdo nekoupil. Porovnejte to třeba s filmem Fantastický pan Lišák. Tam je také hlavním hrdinou...lišák. Ale nejde o Americkou krásu, ve které hrajou lišky, ale o zcela původní příběh, kde zahrnutí lišek má opodstatnění. Lehce jsem se do toho asi zamotal, ale snad chápete, co tím myslím ;)

Rascal

Občas se prostě stane, že potřebujete prachy. A když děláte hry a potřebujete prachy, tak jaký je nejrychlejší a nejjistější způsob jak je vydělat? Něco zkopírovat! Kopie úspěšných her jsou naprosto legitimní způsob jak "zůstat naživu," popřípadě získat první ostruhy v herním vývoji, či si vyzkoušet spoustu vlastních věcí na prověřeném konceptu. Proč myslíte, že všichni kopírují Call of Duty? Protože Call of Duty je superúspěšná značka a udělat střílečku, která jí bude alespoň trochu podobná není až zase takový problém. V roce 1997 bylo trendy mít hru jako Super Mario 64. Čistě technicky se v případě hry Rascal nejedná o přímou kopii, protože tahle hra byla ve vývoji pro Nintendo 64 ještě předtím, než Mario 64 vyšel, ale...kdy sakra jindy budu mít příležitost o téhle hře znova mluvit! Premisa Rascalu byla skvělá. Mělo se jednat o sbírku snových světů, kterými měl proskakovat malý chlapec s bejzbolkou, co má kšilt dozadu. Do toho spousta skvělých nápadů typu vysunovací mosty, logické hádanky, posunovací sochy a střelba bublinkovou pistolí. Jenže to byla úplně děsná nůůůdáááá! Celá hra působila, jako by jí autoři skutečně udělali na klíč, zabalili do krabic, vydali na trh a zapomněli. Nikde nebylo vidět nějaké skutečné zaujetí. A já věřím, že na Rascalu muselo pracovat fakt hodně lidí, pro které to byla určitým způsobem srdcovka. Jenže to z té hry prostě není vidět.

Rozhovor s Jakubem Červinkou

2011-09-05T16:53:00.005+02:00

Jakub "Červ" Červinka je jedním z mála lidí, které nepřestaly hry a kolotoč kolem herních časopisů bavit ani po mnoha letech strávených v branži. Pamatuje černobílé Excalibury, od třináctého čísla po to aktuální "láme" časopis Score a je tím nejlepším pamětníkem, na kterého se můžete obrátit pokud zpracováváte historii herních periodik. Rozhovor s ním byl pořízen již před nějakým časem, ale k jeho zpracování jsem se dostal až nyní.

Omlouvám se za ruchy v pozadí, nicméně, jak už jsem jednou říkal, nejde o nějaké profesionální produkční kvality, ale spíše o informaci, která je v téměř hodině materiálu obsažena. A co že se dozvíte? Třeba nikdy nevyřčenou historii okolo Andreje Anastasova a Honzy Eislera, "krach" Score pod rukou Mirka Elfmarka, jeho těžkopádné zmrtvýchvstání pod taktovkou dua Tomáš Zvelebil a Mikoláš Tuček a...ale to už si raději poslechněte onen audiozáznam :) Stejně jako v předchozím případě rozhovoru s Petrem Chlumským platí, že můžete šířit jak je vám jen libo (licence Creative Commons).

audio: Rozhovor s Jakubem Červinkou (52:52)

Rekapitulace - prognóza 2010

2011-01-20T23:51:00.002+01:00

Vyhodnocení mých herních tipů pro rok 2010. Některé byly odvážné a jednalo se spíš o přání, některé byly sázkami na jistotu. Jo, zase kopíruju Bludra. A co jako.

Nintendo oficiálně představí svůj nový handheld, ale pouze v rámci prototypu, vydání spadne až do roku následujícího. Sony si po celý rok vystačí s PSP Go! a iPhone bude svádět úspěšný souboj s telefonem od Googlu.
Vážně už si nepamatuji, jestli jsem o 3DS slyšel už v roce 2009, ale spíš ne. Každopádně trefa. U Sony a PSP jsem tak trochu doufal, že se Japonci nerozhoupou a to se mi taky potvrdilo. No a iPhone to byla čistá trefa (telefonem od Googlu jsem myslel Android).

Microsoft v souvislosti s Natalem nějakým způsobem předělá design Xboxu 360, možná nějaký úplně nový model, ovšem s vnitřnostmi X360. Ke konci roku přijde i snížení ceny a spekulace o nástupci.
Skoro stoprocentní trefa. Microsoft skutečně uvedl Slim verzi svého X360 a bylo to právě v souvislosti s Natalem/Kinectem. Snížení ceny ovšem nebylo úplné a nic o nějakém Xboxu 720 jsme tu taky neměli.

Sony bude nadále posilovat a prodeje PS3 ožijí s vydáním GT 5, Heavy Rain a God of War 3. MAG bude naprostý propadák.
Opět skoro trefa. Všechny tři hry sice v tomhle roce vyšly (což třeba u Gran Turisma nebylo vůbec jisté), ale že by to znamenalo nějaké raketové nastartování prodejů, to se vůbec říct nedá. O MAGu se u nás ani ve světě sice moc nemluví, ale že by se jednalo o vyložený propadák, to se taky říct nedá.

EA Sports budou (na PC) postupně ukončovat všechny sportovní série a přistoupí k online modelu jedné hry, který už teď funguje v Asii.
Vedle jak ta jedle, až moc jsem se nechal ovlivnit koncem série NHL na PC. A to, že nevyjde pokus jménem NBA Elite jsem tehdy asi určitě neměl šajna ;)

Nintendo zažije velmi úspěšný rok co se týče nových her. Vyjde nová Zelda, nový Super Mario Galaxy a jedna nová hra, o které se teď zatím nic neví. Hardcore hráč ale bude nadále trpět akutním nedostatkem titulů.
Kdo ví, co přesně jsem tehdy myslel, když jsem mluvil o nějaké "nové neoznámené" hře. Každopádně jsme tu měli hned několik překvapení typu GoldenEye 007, Donkey Kong Country Returns a Kirby's Epic Yarn. Pro Nintendo to byl první rok, kdy prodeje Wii nestoupaly tak silně, jak se předpokládalo. Zelda nevyšla, Super Mario Galaxy jo a byl to hit. Hardcore hráč netrpěl ani omylem (v porovnání s předchozími lety). Ve výsledku tip lehce mimo mísu.

PSP začne co do zajímavosti titulů mírně převyšovat DS, na kterém vyjde za celý rok jen velice málo her, které budou stát za pozornost.
Vzpomínáte si na jakoukoliv DSkovou hru, která by v uplynulém roce stála za pozornost? Já teda ne, pokud nepočítáte nového Laytona a Golden Sun, který ovšem nesedne každému. Výběr na PSP byl jednoznačně pestřejší, ale Nintendo zase situaci na handheldovém trhu dohnalo oznámením 3DS.

Bethesda oznámí další díl série Elder Scrolls a Fallout: New Vegas bude co do prodejů minimálně stejně úspěšný jako původní trojka.
Ok, přiznávám, že informace o vývoji nového Elder Scrolls jsem měl už na konci roku 2009, takže to byla tak trochu sázka na jistotu. Na druhou stranu se to stihlo jen těsně před koncem roku. Na zhodnocení prodejů New Vegas je sice ještě celkem brzy, nicméně to není až takový trhák, jako trojka, tudíž padesát na padesát.

2K Czech konečně vydají druhou Mafii, která bude přesně taková, jakou ji fanoušci chtějí. 2K na tom vydělá obrovský balík a dá Illusionu volné ruce pro další projekt. Moscow Rhapsody?
Mafia II vyšla...a fanoušci se radši vraceli k prvnímu dílu. 2K na tom ani náhodou netrhlo balík (i když, pár peněz z toho bylo) a dokonce se chvíli spekulovalo o konci celé české pobočky. 2K si určitě hodně moc rozmyslí, na co svěří peníze do Brna příště. A to, že se v Praze aktuálně pracuje na Top Spin 4 taky znamená, že "volné ruce" mít v 2K Czech ani náhodou nebudou. Moscow Rhapsody už je asi definitivně v hajzlu.

Carrier Command od BIStudia bude tak komplikovaný, že ho nikdo nepochopí a prodeje nebudou nic moc. Autoři se radši vrátí ke tvorbě datadisků pro ArmA 2. (tady bych se rád mýlil)
Carrier Command ještě nevyšel, takže nula.

Vyjde onlinovka The Old Republic a skutečně se bude jednat o křížence Kotoru a Galaxies. Během relativně krátké doby nasbírá několik stovek tisíc hráčů, kteří ještě nebyli zlákáni WoW.
Taky úplně mimo. The Old Republic bude ráda, když stihne vydání v příštím roce, nicméně ta kombinace Galaxies a Kotoru u mě pořád platí.
Film Prince of Persia nebude TÍM snímkem, na který celý herní průmysl čeká jako na průlom ve filmech podle her. Vydělá ale dost peněz na to, aby se začalo mluvit o dalších dílech.
O dalších dílech Prince z Persie se sice mluvilo, ale ani náhodou proto, že by film vydělal nějakou naprosto nechutnou částku (i když, 150 milionů dolarů není na film podle hry vůbec špatné číslo). Co se týče kvalit snímku, tak ty sice nebyly úplně marné, ale o filmu se ani náhodou nemluvilo jako o nových Pirátech z Karibiku. Studia by ale pro rok 2010 mohl relativní finanční úspěch PoP nabudit, aby dávala zelenou ostatním herním filmům. A hlavně si na nich dávala záležet.

EA konečně oznámí další díl Syndicate/Dungeon Keepera/Road Rashe a budou kritizováni za přílišnou podobnost nového Medal of Honor s posledním Call of Duty. Hráčům to ale moc vadit nebude a Medal of Honor na konci roku v prodejích porazí nový díl CoD.
Syndicate ani Road Rash oznámeny nebyly, ačkoliv k tomu obě dvě značky neměly daleko (ehm...). Dungeon Keeper oznámen byl, nicméně pouze ve formě MMO pro čínský trh. Medal of Duty se Call of Honor podobalo opravdu hodně, ale vážně nevím co jsem si myslel, když jsem psal, že vyhraje v prodejích nad molochem od Activisionu.

Eidos vyrukuje s třetím System Shockem a čtvrtým Thiefem, obě dvě hry budou velmi dobře hodnocené, ale prodeje (hlavně u Thiefa) nebudou příliš valné. Oproti tomu nový Batman: Arkham Asylum sice bude komerční hit, ale už se nedočká tolika pozitivních recenzí.
Ani jedna ze tří jmenovaných her nevyšla. Čistá nula.

Vyjde Excalibur.
Tohle bylo asi nejtěsnější, ale taky to nevyšlo ;)

Velkej třesk!

2010-12-01T01:53:00.004+01:00

(varování: tento post je součástí mé seminární práce - cílem nebylo zjistit pravdivost všech uvedených faktů, pouze zvládnout uvedený literární útvar, i tak jsem se ale snažil, aby veškeré informace seděly a nebyly zavádějící, předem se však omlouvám za případné nepřesnosti)

V České republice existuje poměrně silná tradice informování o scéně okolo počítačových her. Je to dáno zejména tím, že těsně po převratu v roce 1989 zde začaly vznikat první tištěné časopisy (Excalibur, Score, Level), přičemž již v počátcích se kolem nich sešel velmi silný a hlavně stálý kolektiv autorů. Pokud bychom měli porovnávat tištěná média z té doby u nás a ve světě, zjistili bychom, že kvalita byla překvapivě velmi podobná, leckdy dokonce lepší na české straně. Přesto zde vznikl jeden úzus, který velmi jasně definoval v roce 2000 tehdejší šéfredaktor časopisu GameStar, Karel Papík. České herní magazíny se totiž (s čestnou výjimkou v podobě přejatých materiálů typu Oficiálního PlayStation Magazínu) vždy primárně omezovaly na jakýsi katalog recenzí aktuálních titulů. Tradiční šablona časopisu měla tvar „novinky-preview-recenze-návody-soutěž“. Opravdu „hardcore“ novinářská práce, která zahrnuje tematické články, rozhovory, úvahy a analýzy, zde buď neexistovala, nebo byla minimalizována na nezbytné minimum. Zapojení čtenářů, nepočítáme-li soutěže, bylo rovněž nulové a nikdo z tehdejších redaktorů se ani nesnažil s touto situací něco udělat, neboť lidé si na toto schéma zkrátka zvykli a na změnu si tím pádem z jasných důvodů nikdo netroufl.

Papíroví dinosauři

Ti samí redaktoři přitom stáli i u zrodu prvních internetových herních serverů (Bonusweb, Hrej, Tiscali). A i kvůli návykům z dosavadní časopisecké redaktorské práce je začali vést ve velmi konzervativním duchu. Vedle nezbytných využití internetu jakožto interaktivního média, typu čtenářského hodnocení, okamžitého kontaktu s redakcí a stahování aktuálních souborů všeho druhu se ovšem stále jednalo pouze o prodlouženou ruku papírových časopisů. Pochopitelně je třeba vnímat i omezené možnosti tehdejší doby. Ať už se jedná o celosvětový trend, dostupnost nových technologií, či tehdejší pokrytí internetového připojení na území České republiky. Nicméně už v té době je zcela evidentní, že české internetové servery budou o svého „zákazníka“ bojovat hlavně kvalitním, byť standardním obsahem. Prim v tomto ohledu určitě hrál Bonusweb, který pod vedením šéfredaktora Zdeňka Polácha určoval směr českého herního internetu. Jako vůbec první nabídl stahování plných her (freeware) zdarma, zřídil databázi českých lokalizací do zahraničních her, ale hlavně dostal pod svou střechu jak tehdejší oblíbené autory, kteří si udělali jméno v papírových časopisech, tak nadějné začínající psavce, jež si získávali své první herní ostruhy čistě ve vodách internetu.

S tím, jak získávaly internetové magazíny daleko důležitější postavení na českém herním poli, se postupně začala měnit jak jejich úloha, tak úloha papírových časopisů. Level i Score se začaly postupně zaměřovat na exkluzivní „print“ a video materiály (kvůli nimž zřizovaly i celé speciální DVD disky), které nebyly, a stále nejsou, dostupné na internetu a typy článků, fungující nejlépe v grafické sazbě časopisu (např. retro, komentáře), či útvary, které by si na webové stránce kvůli jejich značnému rozsahu jen málokdo přečetl celé (analytická témata). Velký zlom, co se internetových serverů týče, nastal ve chvíli, kdy vydavatelství Vogel Burda Communications odkoupilo portál Hrej.cz. Vůbec poprvé se ve větší míře začal objevovat multimediální obsah přímo závislý na čtenářské / divácké / posluchačské odezvě. Videorecenze, podcasty a různé interaktivní pořady kopírovaly trend ve světě, byť s několikanásobně menšími rozpočty a nižšími produkčními kvalitami. Ve stejný moment ovšem český online trh ustrnul na mrtvém bodě. I z jasných ekonomických důvodů se nesnažil dále kopírovat vývoj v zahraničí, kde se redaktoři daleko více snažili zapojit čtenáře do aktivit přímo na svých serverech. Jedinou výjimkou na českém internetu je v tomto ohledu server Eurogamer.cz, který nabízí například čtenářské recenze, či velkou evropskou databázi videomateriálů. Je ovšem důležité dodat, že se jedná o licencovaný formát ze zahraničí, kdy byl přebrán jak layout samotných stránek, tak veškeré databáze.

Časy se mění

Učebnicovým příkladem, jak by měl vypadat takový moderní herní web, který klade důraz na silnou komunitu, je relativně nový americký server Giant Bomb. Vedle toho, že nabízí zcela netradiční layout stránek, počínaje základní homepage, je nejen založen na komunikaci se čtenáři, ale dokonce i na čtenářský popud vznikl. Čtveřice kmenových redaktorů (Jeff Gerstmann, Ryan Davis, Brad Shoemaker, Vinny Caravella) totiž za různých okolností odešla, či byla odejita z ostatních herních webů a původním plánem bylo založit blog, na který by si mohli psát cokoliv bez editorských omezení. Kompletní start webu proběhl v polovině roku 2008 a už tehdy bylo jasné, že obsah bude velmi netradiční. Sice si stále můžeme přečíst recenze, prohlédnout aktuální videa a pídit se po novinkách, ale to je pouze desetina z celkového obsahu serveru.

Tu největší část zabírá uživatelská databáze naprosto všeho, co souvisí s herní kulturou. Podobně jako Wikipedia, i zde mohou uživatelé vytvářet svá encyklopedická hesla, k nimž tvoří rovněž popisky a provazují je s již existující herní databází, tvořenou samotnými redaktory. Jednotlivá hesla mohou upravovat pouze registrovaní uživatelé. Nováčci se musí nejdříve „osvědčit“ v očích administrátorů kvalitními příspěvky, až posléze jim jsou přidělena editační práva například pro určitou pod/kategorii (např. střílečky, jRPG, zbraně,…). Důležité však je, že heslo může existovat naprosto k jakékoliv drobnosti. Kupříkladu u velmi známé hry Super Mario Bros. jsou vytvořená hesla jak k hlavnímu hrdinovi, tak k jeho nepřátelům, ale rovněž k bonusovým předmětům, nebo součástem herního plánu. Velmi početná uživatelská komunita si je navíc vědoma své zodpovědnosti a snaží se eliminovat jednak duplicitní příspěvky, ale i na první pohled očividné nesmysly. Uživatel, který odmítá respektovat nepsaná komunitní pravidla, je nejdříve upozorněn na svůj prohřešek a v případě opakování suspendován na řadového uživatele bez jakýchkoliv práv.

Svévolná realizace

Maximální zapojení uživatelů, kdy redaktoři pouze vytvoří nástroje a lidé samočinně generují obsah, je patrný i u druhého důležitého opěrného bodu celého Giant Bombu. Tím jsou uživatelské kvízy. Ve velmi jednoduchém ovládacím rozhraní si naprosto každý může vytvořit vlastní otázku, přiřadit ji do několika kategorií a čekat na statistiky, které ukáží, jak složitou hádanku se mu povedlo vymyslet. Opět velmi jednoduchý koncept, který dovede přitáhnout na stránky obrovské množství lidí, kteří mají, už z podstaty zájmu o počítačové hry, soutěžení v povaze. Třetím a zřejmě nejdůležitějším prvkem Giant Bombu jsou takzvané „achievementy“, neboli trofeje za dosažení určitých cílů. Ty vytváří výhradně redaktoři a maximálně prověření uživatelé, neboť jsou mnohdy svázány i s reklamou na konkrétní výrobek. Ve zkratce se jedná o to, že uživatel si přečte nápovědu k určitému úkolu, chvíli pátrá na vlastní pěst, zajde do diskusního fóra, které je velmi pečlivě (opět samotnými uživateli) moderováno, aby nikdy nebyla prozrazena definitivní odpověď, a nakonec (většinou) úspěšně zavítá na konkrétní stránku v rámci serveru Giant Bomb, za což získává nejen jakousi formu odznáčku na svůj profil, ale rovněž zkušenosti, které jsou jakýmsi důkazem o prověřenosti uživatele. Jedná se o neskutečně vychytralý systém, který vás donutí setrvat na stránkách velmi dlouhou dobu pouze kvůli tomu, abyste si „vyzobali“ veškeré trofeje.

Otázkou pochopitelně je, zda se podobného systému můžeme v nejbližší době dočkat i v rámci českého herního internetu. Myslím, že nikoliv. Jednak je mentalita českých hráčů a vlastně i očekávání toho, co dostanou od herního serveru, někde jinde, než v případě hráčů v USA. Ovšem pochopitelně jsou největším problémem finance. Ani jeden z předních českých serverů nepoužívá v současnosti takový design stránek, který by umožňoval jednoduché zakomponování výše zmíněných prvků (či jejich variant) a kompletní reorganizace webu by pro většinu z nich byla, s mírnou nadsázkou, smrtící. Jsme tedy u nás navěky odsouzeni k tomu, abychom četli recenze, komentovali v diskusích, poslouchali podcasty, ale na „to zajímavé“ chodili do zahraničí? Domnívám se, že rovněž ne. Pouze je třeba si počkat na nějaký velký třesk.

Jaromír Möwald (autor je redaktorem serveru Hrej.cz)

Pálit ostrými

2010-10-30T00:29:00.000+02:00

Akce z pohledu první osoby na konzolích nemohou nikdy fungovat. Stejně jako strategie, že jo? Je pravda, že docela dlouhou dobu tomu tak bylo. Koneckonců, ovládat střílečku pouze za pomoci D-padu je opravdu peklo. Jenže ovladač k PlayStationu disponoval ještě čtyřmi předními tlačítky, které pochopitelně nezůstaly nikdy nevyužity. Ať už se jimi mířilo nahoru a dolů, či se s nimi prováděly úkroky (asi nejlépe se povedlo toto ovládání v druhém Quakovi), vždy se to s nimi nějak zpytlikovalo. Stříleček na PS1 bylo kupodivu jako máku, ale v naprosté většině lépe dopadaly ty, které byly originální, původní, než předělávky z PC.

Disruptor

Disruptor vyšel dlouho předtím, než se první PlayStation stihnul v Čechách vůbec nějak úspěšně zakořenit. Znát jsme ho tedy mohli jen ze stránek časopisů. A jak v Levelu, tak ve Score si vysloužil hrozně moc bodů. Právem. Ačkoliv nenabízel už tehdy prakticky nic nového a vystačit si musel s digitálním směrovým křížem (analogové páčky přišly na trh až o něco později), tak se ovládal skvěle, vypadal skvěle a hlavně se skvěle hrál. Dnes už to sice taková sláva není, přeci jen, není důvod, proč se nepustit spíše do ostatních zde zmíněných titulů. Ale minimálně pro člověka, který by si rád vyzkoušel všechny zajímavé střílečky pro první PlayStation to může být velmi vydatná potrava.

Medal of Honor: Underground

První Medal of Honor na PlayStation byla nefalšovaná pecka a kdo si ještě dnes nevzpomíná na památnou poslední "únikovou" misi s kyslíkovou maskou, tak ten ať třeba shoří. Druhý díl se na něj snažil v lecčems navázat, ale jen málokdo si na něj dnes vzpomene. Ačkoliv k celé sérii patří velká míra realismu, tak v posledních úrovních jsme nebojovali proti nacistům, ale i proti obživlým rytířům a v jedné z misí se producírovali před nácky s fotoaparátem v ruce. Byla to velká švanda a dneska už to pochopitelně k nějakému vážnějšímu hraní není, ale přeci jen jednu věc si neodpustím. V kolik hrách od té doby jste viděli, že by nepřátele zalehávali granáty? No?

The World is Not Enough

Bondovka. Co víc k tomu říct. Hrál jsem jí kdysi v NTSC formátu, tudíž šla jenom černobíle. A navíc na černobílé televizi, takže šla jenom černobíle. Ale zábava to byla naprosto bezkonkurenční. Vyšla těsně předtím, než se na trhu objevila PS2 (no, možná vlastně souběžně) a tím pochopitelně utrpěla její popularita. Kromě střílení jste v ní mohli používat spoustu zajímavých technických udělátek a sledovat mnoho sekvencí přímo z filmu. Do té doby (a vlastně i od té doby) jsem nehrál žádnou podobně kvalitně udělanou filmovou hru a odteď si na ni budu pamatovat kdykoliv se mě někdo zeptá, jaká filmová hra je nejlepší. Fakt.

Lifeforce: Tenka

Tenka byla vůbec první first-person střílečka, kterou jsem na prvním PlayStationu kdy hrál. A spousta z vás na tom asi byla stejně, protože demoverze se nacházela na Demu 1, které bylo přímo v krabici s konzolí. Tenka byla inovativní hned v několika směrech. Předně tím, že jste po celou dobu měli jen jednu jedinou zbraň. Ovšem na ni jste si navěšovali spoustu zajímavých upgradů - ať už to byl laser, raketomet, nebo třeba pokladač min. Dále to byl design úrovní. Jednou jste museli odnést všechny miny do bezpečnostního kontejneru, podruhé zase povypínat v přesně daném pořadí extra horkou páru a jindy zase stačilo všechno a všechny postřílet. Graficky vypadá hra i dnes velmi slušně a hudba je přímo fantastická. Faktžejo.

Na hřiště!

2010-09-29T01:00:00.003+02:00

Se sportovními hrami je dodnes potíž. Existuje jen několik málo skutečně dobrých sérií, které se většinou velmi slušně prodávají. Proto i hledání pozapomenutých sportovnich titulů na PS1 bylo celkem obtížné. Zároveň jsem moc nechtěl zabrousit do klasických sportovních odvětví typu fotbal nebo hokej, ale spíš vypíchnout nějaké zajímavé jednotlivé kousky, které zkrátka vyšly a nikdy se ani nepřemýšlelo, že by mělo následovat nějaké pokračování. Takže hurá na hry.

Three Lions / Golden Goal

Dost možná za to může masivní reklamní kampaň v prvním PS Magazínu, nebo to, že se jednalo o jednu z prvních demoverzí, kterou jsem na PS1 hrál, ale každopádně se mi tahle hra zapsala do paměti zlatým písmem a i dnes si rád zahraju jeden, dva zápasy. Přitom grafika byla už tehdy dost tragická a soupisky rozhodně nebyly vždy stoprocentní. Zajímavá však byla střelba na bránu, u níž jste vteřinku před vypuštěním střely museli zacílit přímo s terčíkem na bráně kam vlastně půjde. Komentář jste ve hře také nenašli, oproti tomu bylo zvýrazněno fandění publika a pořvávání hráčů přímo na hřišti. Tím nejlepším na Three Lions (název pro Anglii - byla to oficiální hra anglického nároďáku) / Golden Goal byla ale totální akční hratelnost, kterou podporovala velmi šikovná kamera. Pro sběratele naprostá nutnost.

(a tohle video fakt stojí za to, bohužel z něj byla odstraněna původní zvuková stopa, bez které to nemá šmrnc, jakmile na obrazovku naběhne "1998," tak si pusťte tuhle písničku pro stoprocentní autenticitu ;) )

Anna Kournikova's Smash Court Tennis

Tenisových her na PlayStationu bylo, v porovnání s ostatními typy sportů, celkem málo. A k té, kterou svým jménem zaštítila kdysi vycházející tenisová hvězdička Anna Kournikovová, by člověk jaksi automaticky mohl přistupovat s despektem. Jenže kupodivu se jednalo o velmi dobře hratelný tenis, který sice s realistickou simulací neměl vůbec nic společného, ale zase to vynahrazoval zábavou. Poměrně široký výběr módů, perfektní grafika s digitalizovanými pozadími a hlavně výborná muzika, kterou bylo radost poslouchat i jen tak samu o sobě. Výhodou byla také kamera, která se nesnažila o nějaké 3D kejkle, ale pěkně držela jako přibitá na jednom místě a pouze se v případě potřeby pohybovala tak, aby bylo vidět na právě využívanou část kurtu. Díky multiplayeru až pro čtyři lidi se jedná o super tip na párty!

NBA Basketball 2000

Na základě právě téhle hry jsem nejen objevil, že basketbalové hry můžou být celkem fajn, ale taky že basket jako sport je docela prima věc. Právě díky demoverzi NBA Basketball 2000 jsem si následně koupil NBA Live 98 (a měl tak komplet hlavní trojici EA sportů z toho roku, plus World Cup 98) a začal se o basket trochu víc zajímat. Hra NBA Basketball 2000, která se nedočkala žádného dalšího pokračování, možná nebyla úplně bez chyb, ale po vizuální stránce byste na PlayStationu tehdy těžko hledali lépe vypadající hru v poměru nutnosti zobrazení aktivních bodů na obrazovce a kvality grafiky. Schválně se mrkněte na video. Asi vám to dnes nebude připadat nic moc a předpokládám, že kdybych si hru chtěl vyzkoušet dneska, tak už by mě zase tolik nechytla, ale pro někoho se možná může jednat o fajn retro tip.

Velitelská místnost

2010-09-19T18:41:00.005+02:00

Strategie na konzolích? To přeci nikdy nemůže fungovat. Joypad nikdy nedosáhne přesnosti myši a tak vůbec. Je sice pravda, že to chce trochu zručnosti ovládat klasickou strategii typu C&C na digitálních šipkách obyčejného d-padu, popřípadě lehce přesnějších analogových páčkách, ale rozhodně se nejedná o nic nemožného a ani principielně špatného. Koneckonců, právě na PS1 většinou vycházely (snad jako na vůbec poslední konzoli) strategie přeportované z PC v poměru jedna ku jedné, tedy žádné ohledy právě na joypad. K PlayStationu bylo sice možné připojit originální Sony myš, ale v mém okolí jsem neznal nikoho, kdo by ji buď vlastnil, nebo dokonce věděl o její existenci. A byť strategických titulů na PS1 v porovnání s ostatními žánry moc nebylo, přece mi jich pár utkvělo v paměti.

Wargames: Defcon 1

Ačkoliv na PC se jednalo o poměrně hardcore realtime strategii, verze pro PS1 byla lehkým mixem právě strategie a klasické arkádové střílečky. Mohli jste se totiž přímo vtělovat do jednotek na bojišti a přímo je tak ovládat. Většina hráčů pochopitelně nakonec skončila u vrtulníku, se kterým jste měli pod křídly jak přehled nad bojistěm, tak obrovskou palebnou sílu. Ovšem už v demoverzi jste si mohli vyzkoušet jak řežbu v pomalém, ale extra nabušeném tanku, tak pohyblivém jeepu. Ačkoliv se rozhodně nejedná o titul, který by se dal doporučit někomu, kdo je celý život zvyklý na různé Civilization-hry, přesto jde o fajn záležitost, která doplatila právě na nevhodně zvolený žánr.

(a mimochodem, tahle mise je "z Prahy!")

Z

Hra, kterou je nemožné najít ve vyhledávačích, pokud neznáte správná klíčová slova, se s ročním skluzem objevila i na PlayStationu. A i v této verzi se jednalo o naprosto frenetickou akční strategii, ve které rozhodovaly hlavně reflexy, nikoliv důmyslné strategické uvažování. Tím, co odradilo většinu hráčů, byla jistě nutnost naučit se naprosto každou misi nazpaměť a zcela automaticky udávat povely jednotkám. Pomalý d-pad (hra vyšla ještě před prvním Dual Shockem) zkrátka neumožňoval nějaké manévry s větším počtem jednotek, tudíž jste je na klíčová místa posílali po jedné a ve finále v jednom velkém chumlu poslali na hlavní základnu nepřítele. Čím se však PSX verze mohla oproti verzi pro PC pochlubit jistě byla vylepšená grafika, která i dnes na velkých televizích vypadá stále velmi hezky (odzkoušeno). Navíc verze pro PSX, která výborně jede i na PS3, je asi jedinou možností, jak si hru dnes zahrát, neboť rozjet PC verzi na dnešních moderních strojích je dost komplikované.

Hogs of War

Válečná prasata se v lecčems podobají sérii Worms. Ovládáte v ní komando prasat, bojující proti jiným prasatům za použití všemožných zbraní (většinou z druhé světové války). To vše na trojrozměrném herním plánu s možností zcela libovolného pohybu, ovšem nikoliv na úkor vizuální kvality. Akce byly rozkouskovány na tahy a na každou akci jste měli určitý časový limit - zkrátka jako Worms. Nechyběl dokonce ani velmi osobitý humor, z něhož vynikalo hlavně kníkání čuníků při zásahu. Důvodem zapadnutí tohoto titulu bylo hlavně datum vydání. Hogs of War se totiž objevili až na samotném konci aktivního života prvního PlayStationu a zařadili se tak vedle zde již zmíněných her jako Sheep, Dog, 'n' Wolf a C-12, byť rozhodně nezaslouženě. Koupit si je každopádně můžete přímo z PS Store na PS3 a alespoň zpětně si tak připomenout jednu parádní klasiku.

Command & Conquer

A na závěr něco důvěrně známého. První díl série Command & Conquer na PlayStationu nepřinesl naprosto nic nového oproti PC verzi, nicméně měl velmi dobře řešeno ovládací rozhraní. Dle mého soukromého názoru ještě o trochu lépe, než stejně dobrý Red Alert, rovněž na PSX. Rychlost posuvu kurzoru nebyla v tomto případě až takový problém, neboť u C&C se tehdy zkrátka moc nehrálo na nějaké klik-festy, ale spíše na postupné skládání jednotek do svazů ke klíčovým přístupovým bodům a v momentě, kdy jste jich měli dost, jejich hromadný odjezd směr nepřátelská základna. Mimochodem, tuhle hru si můžete koupit na PS Store za pakatel.

PlayStation slaví!

2010-09-09T22:30:00.002+02:00

První PlayStation, jedna z mých nejoblíbenějších herních konzolí vůbec, dneska slaví patnáct let od svého uvedení na trh v USA! A aby toho nebylo málo, tak právě na dnešek připadlo i jedenáctileté výročí launche Dreamcastu, další špicovní konzole. Já zavzpomínal pietním zahráním Kula World (určitě se mu budu ještě věnovat) a plošinovky Tarzan, obojí v moderním balení skrz PlayStation Store. Teď ještě aby někdo předělal ty staré klasiky z Dreamcastu na Xbox Live Arcade a budu úplně spokojenej :)

Nové prvky na blogu

2010-09-08T19:38:00.002+02:00

Jak jste si asi všimli, blog prodělal určité designové změny. Konečně nejsem omezován původní šířkou blogových příspěvků a můžu se pořádně rozepsat, aniž by z toho vznikla dlouhá a obtížně čtitelná nudle. Navíc je konečně možné zobrazovat širokoúhlá videa bez nutnosti se ručně hrabat v YouTube kódu, což byla věc, která mě štvala na starém designu naprosto enormně. I oddělené kategorie v levém pruhu jsou teď řešeny mnohem přehledněji a není problém mezi ně přidávat další bez nutnosti cokoliv dalšího upravovat, yay!

Spíše kosmetickou změnou je přidání tlačítek pro sociální sítě - pokud se vám tu některý článek bude tak hrozně moc líbit, že se o tom budete muset podělit s ostatními, tak stačí jenom jednou kliknout a je to. Takovým malým bonusem jsou pak ještě tři tlačítka pod každým článkem, kterými můžete (mimo komentářů, pochopitelně) alespoň částečně ukázat, jak se vám text četl. A teď už konec vychvalování, příště už se můžete zase těšit na pořádné retro :)

Ultimátní kombo

2010-08-28T01:36:00.005+02:00

Dneska už se to zdá skoro neuvěřitelné, ale před nějakými dvanácti lety lidem fakt stačilo, když na obrazovce běhali dva lidi, mlátili se hlava nehlava a občas do toho třeba sekli fireball. Dnes tam musíte mít minimálně zbraně, destruktivní prostředí, nebo alespoň plně trojrozměrné bojiště, po kterém můžete libovolně pobíhat. Takový Street Fighter 4 ale ukázal, že i dnes se dá udělat dobrá bojovka. Jen se musíte vysrat na všechny moderní serepetičky. První PlayStation ale bojovkami doslova překypoval a nebyl snad ani jeden jediný měsíc, kdy by se neobjevil alespoň jeden nový kousek. Spousta z nich byla děsně nudná, některé byly prostě jen průměrné a pár jich bylo tak úspěšných, že se je ostatní jali ve velkém kopírovat.

O tehdejší popularitě bojovek svědčí také to, že jen málokterý majitel PlayStationu neměl doma alespoň jeden díl série Tekken, jejíž první tři díly (hlavně tedy dvojku) považuju za ty nejlepší bojovky pod sluncem. Nebylo to ale jenom o Tekkenovi. Skvěle se prodávala i celá řada dalších bojovek, jenom si na ně zkrátka po těch letech nikdo už ani nevzpomene. Tedy, skoro nikdo, že ;)

Soul Blade

Úžasný bojovkový nářez a zároveň nejvážnější konkurence pro Tekkena v té době. Stojí za ní firma Namco, která si tak vlastně sama musela vytvořit konkurenci, ale ozvláštnila ji hlavně přidáním zbraní a štítů, které nikdy předtím nebyly tak detailní a propracované. To dotvářela pochopitelně vynikající grafika, na kterou je i dnes radost pohledět. Jak znalci asi tuší, jedná se o předchůdce série Soul Calibur, která vychází dodnes.

Bushido Blade

Největší zvláštností této bojovky byl fakt, že i jeden jediný přesný úder (nebo spíše sek mečem) mohl být smrtící. Teoreticky tak bylo možné ukončit souboj i prvním chvatem. Jakkoliv to zní nudně, tak se jednalo skutečně o výtečnou zábavu, kterou ozvláštnil rozmanitý výběr zbaní a hlavně netradiční místa, na kterých se bojovalo. Do té doby skutečně na trhu nebyla bojovka, ve které by se oba zápasníci ocitli po pás ve vodě a byli omezeni jen na pomalé pohyby a jednoruční zbraně. Jakýmsi pokračovatelem série Bushido Blade je Kengo na PS2, popřípadě Sword of the Samurai, oblíbený to titul Lukáše Grygara, opět na téže platformě.

WCW Nitro

Tahle hra je pochopitelně odpad a patří do popelnice ;), ale zmiňuju jí tady proto, že právě díky ní jsem se poprvé dostal do kontaktu s podivným sportem wrestling. Hlavně tedy prostřednictvím perfektního intra a hlavně neskutečně neuvěřitelných "rantů," tedy vychloubání jednotlivých bojovníků. Ta videa jsou tak strašná, až jsou vlastně úplně geniální. Schválně mrkněte na Hulk Hoganovo. Jestliže si ale chcete na PSX užít opravdu parádní simulaci wrestlingu se vším všudy a plným nášupem (tehdy aktivních) licencovaných wrestlerů, rozhodně vyzkoušejte mimořádně zábavný kousek WWF Smackdown.

Cardinal Syn

Jasně, je spousta mnohem lepších her, které by si zasloužily zmínit, ale kdy sakra budu mít zase příležitost se o Cardinal Syn vyžbleptnout? :) Tuhle úplně obyčejnou (ačkoliv možnost plně 3D pohybu a bonusy přímo v aréně nebyly v tehdy úplně obvyklé) bojovku s mírně nadprůměrnou grafikou si pamatuju jen a pouze díky tomu, že jsem si v té době zhruba na půl roku přestal kupovat PlayStation magazín a právě na jednom z posledních demo CD jsem měl i demoverzi Cardinal Synu, tudíž jsem ji "musel" hrát celý ten půlrok. Podle toho, co jsem si o ní nedávno zjišťoval, se jedná o naprosto extrémní raritu, kterou skoro nikdo nemá a na eBay za ní zaplatíte pěkný balík. Ne, nemám ji a ani mít nechci. Stačí mi demo. A vám asi bude stačit video právě z toho dema :)

Vrhnu se na dráhu

2010-08-26T19:02:00.002+02:00

Závodním hrám na PSX vždycky kralovalo několik málo sérií. Nikdy jen jednotlivci. Gran Turismo, Ridge Racer, WipeOut, ty se prodávaly nejvíc. Jen občas se povedlo ostatním snaživcům přes tento trojblok prosadit, ačkoliv byli často kvalitnější. Pochopitelně nepočítám licencované série jako Formula 1, u které je úspěch jasný za všech okolností, nebo výrobky, tlačené mohutnou reklamní kampaní typu Need for Speed. Ta je mimochodem trochu zvláštní úkaz, protože, až na pátý díl, se jednalo o hodně slabý odvar těch nablýskaných titulů z PC.

Přesto stojí za to si některé připomenout, protože i dnes poskytují obrovské penzum hratelnosti i zábavy. Ve všech třech případech se jedná o takzvanou instantní zábavu, tedy že není třeba hře věnovat nějak moc času, ale začne vás bavit okamžitě, od první minuty. Odzkoušeno na několika živých subjektech ;)

Crash Team Racing

Pozapomenutá hra, která, stejně jako aktuální dvojka Blur a Split/Second ve své době bojovala proti konkurenci v podobě Speed Freaks. Ačkoliv to prodejně bylo zhruba na stejno, po obou dvou titulech dnes nikdo ani neštěkne. A to je chyba! I když na Speed Freaks (na zábavnosti) čas zapracoval celkem dost, Crash Team Racing díky svému perfektnímu výběru bonusů, známým postavičkám a skvělým tratím vypadá pořád svěže. Pochopitelně je možné hrát až ve čtyřech lidech na jedné obrazovce, ale velká zábava je to i ve dvou. Hra je jednoho samozřejmě taková zábava není, ale kdo by takovou hru chtěl hrát sám?

Porsche Challenge

Oproti CTR je Porsche Challenge striktně single záležitostí. Multiplayer je tu sice taky, ale tak nějak jen proto, aby tam byl. Jak je z názvu patrné, jedná se o licencovaný kousek, takže tu jiná auta, než ty od pana Porscheho nehledejte (pokud tedy nechcete cheatovat a odemknout jedno bonusové), konkrétně se jedná o tehdy nový model Boxster. Před třinácti lety hra vyčnívala hlavně grafikou, která je pěkná i dnes. Někomu by možná mohlo vadit, že přes všechnu tu grafiku se jaksi pozapomnělo na více okruhů, širší herní možnosti a pár dalších maličkostí, ale pro retro hráče, který si hru dnes zahraje spíše ze zvědavosti, než že by u ní trávil dlouhé hodiny, je to tak trochu nepodstatné :)

World Touring Cars

Název je mírně zavádějící - technicky se jedná o pokračovatele série TOCA. A právě na tuhle hru mám jedny z nejpříjemnějších vzpomínek z PlayStationu vůbec. Je skoro stejně pohlcující, jako série Gran Turismo. Závody jsou nesmírně variabilní - jednou jedete v noci na A1 Ringu, jednou za deště na Brands Hatch, jednou na vyprahlé silnici v Mexiku, žádný závod zkrátka není stejný. Prakticky po každém závodě se musíte rozhodnout kterému týmu podepíšete smlouvu a odjedete za něj další kousek kariéry, přičemž čím lépe pojedete, tím lepší nabídky budete pochopitelně dostávat. Vedle právě Gran Turisma si nepamatuju, že bych s nějakou závodní hrou proseděl tolik nocí, jako právě s World Touring Cars.

Bonus: Sled Storm

Bonusová hra, kterou zde zmiňuju jen z jednoho prostého důvodu. Takhle zábavné demo a tak nudnou plnou hru už dlouho žádná jiná hra neměla. Demoverzi jsme spolu s kamarádem Vojtou Švábem hráli fakt často a dlouho, hlavně tedy proto, že měla moc příjemnou volbu "Restart race" v menu, takže nebylo nutné po každém odjetém závodě restartovat konzoli, či procházet přes spoustu nahrávacích obrazovek. Jak vidíte na videu, jedná se o netradiční závody na sněžných skůtrech a považte, tehdy měla firma Electronic Arts roupy z ní udělat klasickou dlouhotrvající sérii ve stylu FIFA a NHL. Zůstalo však pouze u jedné hry, respektive u jednoho dema. Jestliže se k ní někdy nachomýtnete, určitě si navolte okruh Kodiak Canyon a jako soundtrack písničku Dracula od Roba Zombieho, protože tak je to nejlepšíííí :)

Konzole na ústupu?

2010-08-25T03:26:00.003+02:00

Někdy v roce 2001 už bylo pomalu jasné, že první PlayStation musí definitivně vyklidit scénu a udělat místo svému černému nástupci. Tehdy jsem PSX vlastnil taky a řeknu vám, není to moc fajn pocit, vlastnit doma platformu, která pomalu, ale zatraceně jistě umírá. Moc dobře vidět to bylo na stránkách prvního PlayStation Magazínu, který začal vyhrazovat čím dál tím více prostoru pro dříve okrajovou rubriku "PS2" a stránky zaplavovaly "zbytečné" rubriky typu "Kup deset klasických her za co nejmenší cenu" a podobných, které se sice velmi dobře četly a často poskytovaly docela zajímavé informace, ale...ano, bylo vám to prostě jasné.

Ale i v té době vycházely zatraceně dobré hry, jenom se na ně už neupírala zářivá světla reflektorů (sorry za to klišé). Pokud by totiž vyšly třeba v roce 1997, tak by se z nich dost možná stala série, která by vycházela dodnes. Takhle ale zůstalo jen u jednoho dílu na umírající platformě, který si téměř nikdo nekoupil a dnes jejich názvy ve skutečnosti nikdo nezná. Pokud byste ale měli chuť se ponořit zpět do světa PSX, kterou já osobně považuji za poslední "klasickou" herní konzoli, a vyzkoušet některé neobroušené drahokamy, které lze sehnat třeba na eBay za babku, tak můžete s klidným svědomím sáhnout po následujících třech hrách.

The World's Scariest Police Chases

Tuhle hru se snažím na blog (nebo vlastně kamkoliv) propašovat už hodně dlouho, ale zatím nebyla žádná pořádná příležitost. Jedná se o hru v principu podobnou sérii Driver, ve které ovládáte policejní vůz, jehož posádka se snaží překazit zločiny, jenž mají předobraz v reálném životě (provázanost se stejnojmennou v USA populární TV sérií není náhodná). Celkem dvacet misí vás svou obtížností skutečně vycvičí a ačkoliv grafika není nijak excelentní, protože kvalitnější textury zkrátka narážely na kapacitní limity CDčka, za takových pět liber určitě stojí.

Sheep, Dog, 'n' Wolf

Právě tahle hra je dost často brána jako taková labutí píseň prvního PlayStationu. I proto byla mnoha lidmi přehlížena jakožto extrémně nadhodnocená, neboť "jistě" vysoké známky tehdy sbírala prakticky jen proto, že ostatní tehdejší hry byly tak špatné. Jenže pokud si ji dnes vyzkoušíte, tak zjistíte, že kdyby vyšla teď, tak ji celé herní publikum bude velebit jako perfektní vtipnou oddychovku, která kombinuje prvky plošinovky, logické hry a adventury. Tvůrci z Infogrames se po kreativní stránce skutečně vydali na maximum a, po vzoru skutečných cartoonů, se budete smát od začátku až do samotného konce.

C-12: Final Resistance

A na závěr opravdový bonbónek. Střílečku C-12 se mi před nějakými osmi-devíti lety povedlo objevit zcela bez recenzí a jakékoliv reklamy. Až následně jsem se tak dozvěděl, že hra je prý krátká (dohrání mi trvalo asi čtyři dny perného hraní od rána do večera), grafika patří k tomu nejlepšímu na PSX (moc se mi nelíbila, ale špatná teda rozhodně nebyla) a hratelnost připomíná sérii Syphon Filter (já v ní spíš víděl takový Medi-Evil, který měli, spolu třeba s Primal nebo 24: The Game, na svědomí kupodivu stejní autoři). To, co dělalo z téhle hry před pár lety unikát (minimálně v porovnání s tehdejší konkurencí) byl jednak příběh se spoustou perfektně udělaných zvratů, dále ovládání, které bylo absolutně bezproblémové a také neustále se měnící prostředí, kdy jste prakticky nenarazili na dvě stejné úrovně.

Pomohlo? Mám radost. Nepomohlo? Chjo.

Invaze 2009

2010-02-16T03:17:00.005+01:00

Stejně jako minulý rok si neodpustím svoje soukromé vyhlášení toho nejlepšího, co se urodilo v roce 2009 na herní scéně. Tentokrát to ovšem bude ozvláštněné tím, že to nebudou pouze jednotlivé hlasy, ale ke každé kategorii přidám i nějaký ten žblept navíc, proč jsem se vlastně rozhodl pro tu a tu hru. Technická poznámka: jak jistě vidíte, většina mých hlasů je pro hry na PC, Xbox 360 a DS. K ostatním platformám mám totiž jen sporadický přístup, ale snažil jsem se je do výčtu také zahrnout. Také je třeba říct, že jsem rozhodně nestihl hrát všechno. Třeba na Machinarium se teprve chystám, stejně jako třeba na Dragon Age: Origins nebo se pořádně ponořit do Borderlands. Vše to jsou tradičně hlasy do ankety Invaze.

Nejlepší hra bez rozdílu platforem

Docela dlouho jsem se rozmýšlel, zda se mi Ezio přece jen nelíbil víc, než temný rytíř. Obě hry jsou co do kvality naprosto rovnocenné, ale pro Batmana nakonec mluvilo to, že jsem ho skutečně dohrál jedním dechem a královsky jsem se bavil u každičkého momentu, hašašínovi uškodil úplný začátek, kdy jsem si regulérně říkal, jestli si autoři dělají srandu.

Batman: Arkham Asylum
Assassin's Creed II
Call of Duty: Modern Warfare 2

Nejsilnější moment ve hře

Silných momentů byla v Batmanovi celá řada, zatímco Assassin jich měl sice jenom několik, ale zato pořádně vypečených. Ve prospěch Batmana v tomto případě mluvila čistě osobní preference, neboť komixy mi jsou o chlup bližší, než renesanční Itálie, jakkoliv opředená templářskými mýty.

Batman: Arkham Asylum
Assassin's Creed II
Call of Duty: Modern Warfare 2

Nejlepší design

Opět vítězství pro Batmana, ale tentokrát o parník. Perfektní ovládání, promyšlené úrovně a hlavně bezkonkurenční zakomponování komixu jako takového, kdy jste si mohli jakoukoliv obrazovku při pauznutí hry vyfotit a použít ji rovnou do komixu. Uncharted 2 se dostalo před Assassina hlavně kvůli perfektně zvládnutému konceptu interaktivního akčního filmu.

Batman: Arkham Asylum
Uncharted: Among Thieves 2
Assassin's Creed II

Nejlepší příběh

Tady opět nebylo co řešit. Spíše se asi budete podivovat, co na třetím místě dělá ODST, ale důvod je hlavně v tom, že abyste příběh naplno docenili, tak je třeba najít všechny tajné kousky skládačky, což se, pravda, ne každému chce. Pokud je ale najdete, tak budete odměněni velmi složitým konstruktem, který však dává smysl a v některých ohledech je na poměry univerza Halo poměrně revoluční.

Assassin's Creed II
Batman: Arkham Asylum
Halo 3: ODST

Nejlepší multiplayer

I tady je první místo naprosto bez debat. ODST se sice snažilo konkurovat módem Firefight, ale totální hratelnost MW2 ve hře více hráčů je tak obrovský kolos, že mu zkrátka nebylo možné konkurovat. A o Mariovi si můžete přečíst jinde.

Call of Duty: Modern Warfare 2
Halo 3: ODST
New Super Mario Bros. Wii

Překvapení roku

To, že bude Batman tak výbornou hrou nečekal určitě vůbec nikdo, stejně tak Saboteura málokdo tipoval na hodnocení vyšší, než sedmičkové. S největším despektem jsem však přistupoval k Anno 1404, od něhož jsem nečekal nic víc, než další "německou" strategii (ta kategorie mluví za vše). A ejhle, ono to bylo ukrutně boží a naprosto ideální na relaxační dvouhodinové dýchánky s budováním skromné osady od píky v sandbox módu!

Batman: Arkham Asylum
The Saboteur
Anno 1404

Zklamání roku

Druhému Flashpointu nelze upřít, že má několik velmi silných momentů, kvůli kterým ovšem nezapomenete na obrovskou spoustu chyb a nedodělků, které jsou na první pohled natolik zjevné, že mi přijde až záhadou, jak je někdo v Codies mohl přehlédnout. To opravdu nikoho nenapadlo, že se člověk bude chtít za jízdy v jeepu dívat do stran? Nebo že AI ovládaní vojáci nejsou schopni zůstat ani při přímém rozkazu uvnitř budovy a mají potřebu ji neustále zajišťovat, během čehož ve sto procentech případů schytají kulku do hlavy? Nepopírám, že se někdo může nad tyhle chyby povznést a nechat se naplno pohltit zcela unikátní atmosférou vojenského konfliktu, ale já se mezi ně zkrátka nepočítám. O Fuelu opět někde jinde.

Operation Flashpoint: Dragon Rising
Red Faction: Guerilla
Fuel

Vývojář roku

Třeba říkat ještě něco víc? :)

Rocksteady Studios
Ubisoft Entertainment
Infinity Ward

Vydavatel roku

Loni z vydavatelského hlediska neměl nikdo tak nabušený line-up, jako právě Sony. Navíc se celkem povedl i marketing.

Sony
Ubisoft Entertainment
Electronic Arts

Nejlepší grafika

Bez dalšího komentáře, na Uncharted 2 letos vážně nikdo neměl. Takhle se mají využívat možnosti PS3!

Uncharted 2: Among Thieves
Batman: Arkham Asylum
Assassin's Creed II

Nejlepší původní hudba a zvuky

Extrémně subjektivní kategorie, ale Ezio bodoval hlavně kvůli tomu, že ruch italských náměstí zněl vážně jako ve skutečnosti (osobní zkušenost). Call of Duty se vyšvihla hlavně díky hudbe, Killzone 2 zase bodovala ultimátni vřavou s každým jasně rozlišitelným odlétnutým kouskem rozstřeleného kamene.

Assassin's Creed 2
Call of Duty: Modern Warfare 2
Killzone 2

Inovace roku

Plastikový mixážní pult tu vážně ještě nebyl, ale jinak byl letošek na nějaké herní inovace poměrně chudý. O to více si to (doufám) vynahradíme letos.

DJ Hero
Scribblenauts
PSP Go!

Nejpodivnější hra (v dobrém i ve zlém)

Ještě nikdy jsem neviděl hru, ve které byste mohli napsat NAPROSTO cokoliv, ona by to poznala a daný předmět/věc/cokoliv vám umožnila použít k vyřešení hádanky. To JE divné, ale zároveň neskutečně zábavné. MadWorld by v barvě byl docela obyčejnou sekačkou, ale černobílá tomu dávala zvláštní nádech. Brütal Legend je v žebříčku spíše do počtu, ale kvůli tomu, že jste používali jako jednotky pogaře (nebo co to sakra bylo) a nepřátele ubíjeli perfektně provedenými sóly na kytaru, tak ji prostě nešlo nezmínit.

Scribblenauts
MadWorld
Brütal Legend

Nejlepší PSN/XBLA/stahovatelná na PC

Shadow Complex člověka pohltí na opravdu hodně dlouhou dobu (v průměru 8 hodin), což je na hru za 1200 MS bodů docela slušný výkon. Grafikou se řadí do naprosté špičky, stejně jako za úchvatný design, kdy se autoři zuby nehty drží 2D zobrazení v plně 3D světě. Jo, a Cogs jsou boží.

Shadow Complex
Defense Grid: The Awakening
Cogs

Nejlepší freeware hra roku

Opět vysvětlení hledejte jinde.

Canabalt
Focus
Gravity Bone

Rozhovor s Petrem Chlumským

2010-01-16T22:08:00.008+01:00

Jméno Petra Chlumského rozhodně není třeba představovat nikomu, kdo se v devadesátých letech zajímal o herní scénu a četl herní časopisy. Jakožto autor se podílel jak na legendárním Excaliburu, tak Score i Levelu, aby v roce 2003 nadobro opustil recenzentské vody a vydal se na cestu podnikatele, kterou si několik let zpříjemňoval prací pro Českou televizi, kde společně s Jindřichem Rohlíkem připravoval pořad Game Page. V současnosti zodpovídá za technickou stránku serveru Centrum.cz z pozice CTO.

Vzhledem k tomu, že se ve své době pohyboval v pozici autora v centru dění kolem herních časopisů, rozhodl jsem se ho vyzpovídat právě na téma tehdejšího stavu herních časopisů, ale debata se stočila i na věci mnohem obecnější. Kupříkladu na hErNíHo BoHa Andreje Anastasova, na fotografie, ale i na budoucnost.

Původně se mělo jednat čistě o materiál pro mou bakalářskou práci, ale po oboustranné shodě jsme došli k tomu, že by nebylo od věci rozhovor vypustit i na internet. Zájemce o link na iTunes bohužel zklamu, neboť ačkoliv jsem se pokoušel si založit vlastní podcastový účet, jedná se o velmi komplikovanou záležitost, kterou kvůli jedné věci zatím nehodlám podstupovat. Možná v budoucnu (ano, chystám další). Za jakýkoliv feedback budu rád.

audio: Rozhovor s Petrem Chlumským (1:46:25)

Prognóza 2010

2010-01-06T17:00:00.002+01:00

Pár herních tipů pro rok 2010. Některé odvážné a jsou to spíš přání, některé jsou jasné sázky na jistotu. Jo, kopíruju Bludra. A co jako.

Nintendo oficiálně představí svůj nový handheld, ale pouze v rámci prototypu, vydání spadne až do roku následujícího. Sony si po celý rok vystačí s PSP Go! a iPhone bude svádět úspěšný souboj s telefonem od Googlu.

Microsoft v souvislosti s Natalem nějakým způsobem předělá design Xboxu 360, možná nějaký úplně nový model, ovšem s vnitřnostmi X360. Ke konci roku přijde i snížení ceny a spekulace o nástupci.

Sony bude nadále posilovat a prodeje PS3 ožijí s vydáním GT 5, Heavy Rain a God of War 3. MAG bude naprostý propadák.

EA Sports budou (na PC) postupně ukončovat všechny sportovní série a přistoupí k online modelu jedné hry, který už teď funguje v Asii.

Nintendo zažije velmi úspěšný rok co se týče nových her. Vyjde nová Zelda, nový Super Mario Galaxy a jedna nová hra, o které se teď zatím nic neví. Hardcore hráč ale bude nadále trpět akutním nedostatkem titulů.

PSP začne co do zajímavosti titulů mírně převyšovat DS, na kterém vyjde za celý rok jen velice málo her, které budou stát za pozornost.

Bethesda oznámí další díl série Elder Scrolls a Fallout: New Vegas bude co do prodejů minimálně stejně úspěšný jako původní trojka.

2K Czech konečně vydají druhou Mafii, která bude přesně taková, jakou ji fanoušci chtějí. 2K na tom vydělá obrovský balík a dá Illusionu volné ruce pro další projekt. Moscow Rhapsody?

Carrier Command od BIStudia bude tak komplikovaný, že ho nikdo nepochopí a prodeje nebudou nic moc. Autoři se radši vrátí ke tvorbě datadisků pro ArmA 2. (tady bych se rád mýlil)

Vyjde onlinovka The Old Republic a skutečně se bude jednat o křížence Kotoru a Galaxies. Během relativně krátké doby nasbírá několik stovek tisíc hráčů, kteří ještě nebyli zlákáni WoW.
Film Prince of Persia nebude TÍM snímkem, na který celý herní průmysl čeká jako na průlom ve filmech podle her. Vydělá ale dost peněz na to, aby se začalo mluvit o dalších dílech.

EA konečně oznámí další díl Syndicate/Dungeon Keepera/Road Rashe a budou kritizováni za přílišnou podobnost nového Medal of Honor s posledním Call of Duty. Hráčům to ale moc vadit nebude a Medal of Honor na konci roku v prodejích porazí nový díl CoD.

Eidos vyrukuje s třetím System Shockem a čtvrtým Thiefem, obě dvě hry budou velmi dobře hodnocené, ale prodeje (hlavně u Thiefa) nebudou příliš valné. Oproti tomu nový Batman: Arkham Asylum sice bude komerční hit, ale už se nedočká tolika pozitivních recenzí.

Vyjde Excalibur.

Poklad #9: Terminator: SkyNET

2009-11-14T02:18:00.014+01:00

Hru Terminator: Future Shock uznávají naprosto všichni, kdo se alespoň letmo joystickem otřeli o první polovinu devadesátých let. Tedy, joystickem. Spíše by se mělo napsat myší, neboť Future Shock byl vůbec první hrou, v níž bylo s mouselookem počítáno naprosto napevno jako se součástí ovládání. Ale o Future Shocku tenhle článek není. Na jeho úspěch měl totiž okamžitě navázat původně datadisk SkyNET. Premisa byla hodně fajnová. SkyNET vám měl Future Shock automaticky překopat do SVGA rozlišení (až 640x480 bodíků jemňoučké grafiky), přinést pár nových misí a rozjet síťovou hru ve velkém. Jenže tu bylo jedno veliké ale...

Bethesda totiž úplně na začátku vývoje brala SkyNET jenom jako rozšiřující datadisk, který se nemohl (a snad ani nechtěl) srovnávat s původním vynikajícím Terminator: Future Shock. Až ke konci vývoje (a pod nátlakem médií, která si zkrátka nebyla ochotna připustit, že nejde o regulérní druhý díl a onu pomyslnou číslovku si jednoduše vydupala) se SkyNET začal propagovat jako nástupce Future Shocku. A zde můžeme najít počátek konce. Marketing totiž vůbec nereflektoval obsah samotné hry. Novinek totiž bylo na pokračování velmi málo. Jedna nová zbraň, jeden nový druh bomby, SVGA rozlišení...a to bylo všechno. Osmička nových úrovní však byla nadesignována přímo božsky. Příběh o vyhlazení posledních lidských škraloupů na planetě Zemi začínal bombastickým úprkem z vojenské základny s informací o jaderné raketě Hades a každá další mise byla uvedena samostatnou videosekvencí.

Navíc si ke kladům musíte připočíst i excelentní multiplayer, v němž byla jako v jedné z prvních her (ne-li vůbec poprvé) použita i říditelná vozidla, s nimiž jste se mohli prohánět po rozlehlých mapách a kosit nebohé člověky a robotické stroje po tuctech. Pihou na kráse ovšem bylo technické omezení propustnosti sítě. V samotném síťovém kódu byl totiž obrovský mišmaš a ačkoliv na krabici americké verze svítitla číslovka osm, sami lidé z Bethesdy několik týdnů po vydání přiznali, že i jim samotným se povedlo dosáhnout osmi hráčů online (na uzavřeném síťovém okruhu!) pouze velmi výjimečně. Evropská verze, která vyšla s notným zpožděním oproti té americké, už tohle měla "pořešené", neboť na krabici byla místo osmičky jen čtyřka.

Je smutné, že pouze kvůli takové blbosti, jako je změna koncepce ne uprostřed, ale až v samotném závěru vývoje, se na SkyNET všichni vykašlali. Dnes, třináct let po vydání, už navíc nemá moc smysl se do něj pouštět, protože onen bájný zub času se na něm jako na plně 3D záležitosti podepsal mnohem víc, než třeba na prvním Doomu a musíte být opravdu velikými fanoušky starých her, aby vás to po chvilce nezačalo ozajstným způsobem srát. Jestli si něco fakt hodně přeju, tak je to právě předělání jak Future Shocku, tak SkyNETu do moderní grafiky. A je hrozná škoda, že se do toho nikomu nechce a vzhledem k tomu, že se kolem téhle značky nic neudálo za posledních třináct let, tak je velmi pravděpodobné, že na ni budou všichni házet bobek i nadále. Škoda. Přeškoda. Alespoň verzi z OldGames teda berte všema deseti.

Poklad #8: DreamLand: Final Solution

2009-07-26T21:42:00.008+02:00

Před několika lety se české hry dělily na dvě skupiny. Adventury a strategie. Nic mezi tím. Maximálně odněkud probleskl dungeon, ale snad i Jindra Rohlík v roce 1998 věděl, že Brány Skeldalu budou jenom úlitbou zašlým časům, kterou si stejně koupí jenom Češi. Inu, a před těmi deseti lety existovalo studio Top Galaxy. Nikdo o něm dnes už nic neví a pokud si myslíte, že ano, tak nemáte pravdu. A tohle studio Top Galaxy vydalo jednu jedinou hru. Už asi tušíte, že se ona hra bude jmenovat DreamLand a také máte pravdu.

Na svou dobu šlo o neskutečně megalomanský projekt. Celkem tři CD v krabičce s obalem, na kterém se chechtala podivná opice a blonďatý elegán. Mix klasické 2D a moderní 3D adventury na celkem 110 pozadích (65 pro 2D, 45 pro 3D, je dost možné, že se jednalo o předchůdce dnes populárního českého enginu CPal3D), 7 různých virtuálních světů, v nich pokaždé jiná postava, 250 NPC charakterů, 4000 řádků textu, technologie synchronizace pohybu rtů, motion capture, 27,000 frejmů pro animace, 600 reálných zvuků a navrch 50 minut původní hudby. Hrozně rád bych věděl, kdo na tohle mohl dát peníze a představovat si, že ještě něco vydělá. Mimochodem, firma Top Galaxy po vydání DreamLandu podle mých informací zkrachovala a její zaměstnanci se rozprchli do ostatních českých herních studií.

Hra to rozhodně nebyla špatná. Dost možná se jedná o nejrozsáhlejší českou adventuru v historii. Jenže trpěla několika pichlavými nedostatky. Předně byla moc dlouhá. Reálný čas k dohrání a prozkoumání všech místností odhaduji tak na 20 hodin (pro fanoušky adventur jistě pohlazení na duši), sám jsem to vzdal někde ve třech čtvrtinách, kdy se začal projevovat další neduh - scénárista byl u konce s dechem a začal si pomáhat tunou nejrůznějších klišé a nutil hráče nikoliv logicky uvažovat, což se mu dařilo v první polovině mistrovsky, ale zkoušet všechno na všechno v naději, že alespoň něco se chytí a vy budete moci pokračovat do další místnosti, kde vás ovšem bude čekat stejný postup. A nikoho určitě nepotěšily chyby vysloveně technického rázu, kdy například předmět hlásil přítomnost až o několik pixelů dále, nebo se vaše postavička prostě zasekla a jediným vysvobozením bylo nahrání dřívější uložené pozice.

Tehdejší české časopisy a internetové servery však hodnotily hru vesměs pozitivně, navzdory těmto nedostatkům. Není se co divit. Vlna kvalitních českých her (FlashPoint, Original War, Hidden & Dangerous) teprve čekala za bukem a tak někteří recenzenti zkrátka bodík nebo dva přidali jenom proto, že to byla hra z Čech a tak nějak nebyla vůbec špatná. To ovšem nic nemění na tom, že by byla škoda na DreamLand jen tak zapomenout. V bazaru na hru asi nenarazíte, ovšem pokud ji někde uvidíte opuštěnou ležet na internetu (a máte alespoň trochu rádi klasické kreslené adventury), zkuste ji na pár minut prubnout.

Střípky z letošní E3

2009-06-10T22:28:00.005+02:00

Aneb na co se těšit v blízké budoucnosti (jednou větou)...

Metal Gear Solid: Peace Walker - hra, která mě donutí si koupit PSP
Gran Turismo - PSP verze klasiky, se kterou jsem vyrůstal
Alan Wake - atmosféra, Remedy, Sam Lake, nemůže to dopadnout špatně
Mass Effect 2 - naprostá pecka už podle názvu, hra, pro kterou si poběžím do obchodu v den vydání
APB - multiplayerové GTA, které nemá být tak akční, jako třeba Crackdown
Uncharted 2 - videa vypadají fantasticky, teď jen aby se to hrálo stejně dobře jako jednička
Modern Warfare 2 - nové Call of Duty? COME ON!
Assassin's Creed 2 - jednička byla super, dvojka bude to samé v bledě modrém. A to je dobře!
Mafia II - Illusion si prostě nemůže dovolit to posrat...
Brütal Legend - dlouho nikdo nevěděl co to vlastně je, ale Tim Schafer nezklamal
The Secret of Monkey Island - bacha na tu tříhlavou opici!
Left 4 Dead 2 - jednička kolem mě jenom prošuměla, dvojka má šanci to napravit
Super Mario Galaxy 2 - nikoho nezajímalo, že Nintendo představilo nového Maria...NOVÉHO MARIA, CHÁPETE TO?!
Splinter Cell: Conviction - díky téhle hře jsem se odnaučil používat slovo "orgastická", ale ono to tak fakt vypadá :)
ModNation Racers - blbůstka na efekt? Kdepak, potenciál na nové Mashed!
God of War III - možná trochu vyčpělá hratelnost, ale koho to zajímá. Kratos!
Halo: Reach - nikdo neví o co jde, ale ten název je super!
Star Wars: The Old Republic - jediná onlinovka, na kterou je TŘEBA se těšit
Mario & Luigi: Bowser's Inside Story - hloupost na DS? Kdepak, plošinovek není nikdy dost
Heavy Rain - zlatý hřeb na konec, důvod proč si pořídit PS3!

Ano, zapomněl jsem na spoustu titulů, ale tyhle mi vytanuly na mysli jako první. A málo jich rozhodně není ;)

Herní Best of 2008

2009-03-03T18:22:00.004+01:00

Sice trochu s křížkem po funuse, nicméně přesto sem házím moje herní best of za rok 2008. Kupodivu se žebříček shoduje s hlasy do ankety Invaze 2008. Z umístění je vidět, na čem jsem tenhle rok hrál nejvíc. Když jsem se zpětně díval na některé moje hlasy, tak mi přišlo líto, že jsem si třeba v kategorii multiplayer nevzpomněl na výtečné Super Smash Bros Brawl a v hudbě nevyšvihnul o místo výš třeba World of Goo, protože muzika ve Falloutu 3 byla sice super, ale k původní měla hodně daleko.

Hra roku bez rozdílu platforem

Vítěz: Grand Theft Auto IV

Další umístění: Mass Effect, Gears of War 2, Fallout 3

Nejlepší herní design

Vítěz: Grand Theft Auto 4

Další umístění: Tom Clancy’s EndWar, Fallout 3, Fable 2

Nejlepší scénář

Vítěz: Sinking Island

Další umístění: Mass Effect, Fable 2, Grand Theft Auto IV

Nejlepší grafika, technická úroveň

Vítěz: Gears of War 2

Další umístění: Tom Clancy’s EndWar, Fable 2, Grand Theft Auto IV

Nejlepší grafika, umělecký dojem

Vítěz: Banjo-Kazooie: Nuts’n Bolts

Další umístění: Fable 2, Okami, Viva Piňata: Trouble in Paradise

Nejlepší využití licence

Vítěz: Football Manager 09

Další umístění: Command&Conquer: Red Alert 3, FIFA 09

Nejlepší původní hudba

Vítěz: Fallout 3

Další umístění: Braid, World of Goo, Mirror’s Edge

Nejlepší multiplayer

Vítěz: Gears of War 2

Další umístění: Grand Theft Auto 4, NHL 09, FIFA 09

Nejpříjemnější překvapení

Vítěz: Tom Clancy’s EndWar

Další umístění: Banjo-Kazooie: Nuts & Bolts, World of Goo, Braid

Inovace roku

Vítěz: World of Goo

Další umístění: Tom Clancy’s EndWar, Echochrome

Největší zklamání

Vítěz: Spore

Další umístění: Saint’s Row 2, Left 4 Dead

Hrdina roku

Vítěz: Brucie Kibbutz (GTA IV)

Další umístění: Niko Bellic (GTA IV), Altaír (Assassin’s Creed), Comm. Shepard (Mass Effect)

Padouch roku

Vítěz: Mr. Faustin (GTA IV)

Další umístění: Saren (Mass Effect), Sovereign (Mass Effect), President John Henry Eden (Fallout 3)

Vývojář roku

Vítěz: Rockstar Games

Další umístění: Bethesda, Electronic Arts

Vydavatel roku

Vítěz: Electronic Arts

Další umístění: Microsoft, Take-Two

Osobnost roku

Vítěz: John Riccitielo

Další umístění: Ray Muzyka, Michael Pachter, David Cage

Nejlepší hra ke stažení (internet, Live, PSN)

Vítěz: Braid

Další umístění: Geometry Wars Retro Evolved 2, Broken Sword 2.5

Rozhovor s Alešem Smutným o Blízkém Východě

2009-01-13T02:02:00.010+01:00

Jelikož v Izraeli a pásmu Gazy je situace taková, jaká je, není od věci si připomenout vcelku zajímavý rozhovor s mým kamarádem a kolegou Alešem Smutným, který má, vzhledem ke své oborové specializaci, k danému tématu hodně co říct. Sice v něm nejsou rozebírána striktně aktuální témata (datum vzniku a prvního uveřejnění - 21.11. 2006), ale většina probíraných věcí je natolik nadčasová, že by byla škoda si je nepřipomenout.

Je jen málo cest jak v České republice aktivně projevit nespokojenost s poměry, ať už domácími, nebo zahraničními. Jasně, můžete si stěžovat po hospodách, mručet si pod vousy při nočních zprávách, anebo to všechno vyklopit kamarádovi na internetu. A právě skrz onen poslední způsob vznikla idea (po četných rozhořčených reakcích jak ode mě, tak od Aleše) tohoto rozhovoru. Otevřené a nespokojené výpovědi o Blízkém východě, médiích a vůbec světě kolem nás.

Není to tak dlouhá doba, co jsi napsal do časopisu Level poměrně ostrou polemiku s názory oblíbeného Michala Rybky. Můžeš osvětlit důvody, které tě k tomu vedly? Chtěl bys popřípadě něco uvést na pravou míru?

Nu, předně já nemyslím, že by byla až tak ostrá, domnívám se, že vzhledem ke "kvalitám" článku na který jsem reagoval byla ještě velmi umírněná. Ale vedl mne k tomu, řečeno napřímo, vztek. Onen článek byl tak hloupou snůškou demagogie a nevědomosti, ovšem presentované v časopise, který (ač si to možná neuvědomujeme) formuje názorové spektrum mnoha dospívajících, kteří si právě v tomto období tvoří svůj elementární světonázor. A často idolatrizovaná persona Michala Rybky jim nyní předestřela civilizačního nepřítele – muslima. Myslím, že ještě ten den jsem napsal Pavlovi Dobrovskému na mobil něco ve smyslu, že s Levelem končím, protože ten příspěvek mne opravdu hluboce urazil. Ten mi na oplátku volal zpět co se děje, že je v zahraničí a okamžitě mi navrhl možnost reakce, za což jsem mu vděčný.

Jen mne mrzí, že jsem neměl možnost konfrontovat pana Rybku osobně, protože mluvené slovo je o něčem jiném, než papírové argumentování.

Dokázal bys určit pro lidi, kteří onen inkriminovaný članek nečetli co konkrétně tě tolik rozlítilo?

Míchání pátého přes deváté. Pařížské nepokoje, které vzešly z čistě sociální a ekonomické deprivace a netýkaly se jen muslimů (jak nedávno potvrdil i magazín Economist), ovšem byly označeny jako dílo fanatických muslimů. Až bulvární demagogie zobrazující muslima jako fanatika volajícího po zničení Západu a "západních demokracií" (mimochodem právě Irán je jedním z nejdemokratičtějších států na Blízkém východě, z hlediska voleb) a nakonec citace neuvěřitelně xenofobního a manipulativního dokumentu Já, muslim, který se dostal i před Radu pro rozhlasové a televizní vysílání a který šokoval i mého otce, který jinak je v tomto poměrně odolný. Bohužel teď nebudu ještě konkrétnější, neboť onen původní článek nemám u sebe.

Celkově pan Rybka předvedl jak by vypadala absorbce palcových titulků polobulvárních českých médií transformovaná ve výzvu k obraně před musulmanem ničícím naše kulturní dědictví.

Co myslíš, že M. Rybku vedlo k napsání tohoto článku? Senzacechtivost, nedostatek aktuálních témat, nevědomost, nebo něco jiného? Navíc do časopisu, který s podobnou problematikou nemá prakticky nic společného...

No, to by ses měl nejspíš zeptat přímo pana Rybky. Já můžu jen hádat. Osobně nemám nic proti tomu, aby se v Levelu objevily i články ne až tak související s hrami, pokud se bude jednat o třeba takto krátkou rubriku. Myslím, že M. Rybka chce chvályhodně rozvinout záběr časopisu a to nemusí být ke škodě. Bohužel si ale tentokrát vybral dle mne téma, kde nemá tak velkou faktografickou základnu. Jinak myslím, že se to snažil ještě nějak naroubovat na hry, ale co pamatuji, byl to spíš takový oslí můstek. Prostě – tematické odchylky ano, ale lepší dvakrát měřit a pak ještě dvakrát, než dojde k řezání.

Podobné demagogie jsou v médiích v poslední době celkem časté. Muslim = chlápek s turbanem na hlavě a kalašnikovem v ruce, vyřvávající cosi o svaté válce. Předpokládám, že to ti musí pokaždé hnout žlučí...

A víš, že už ani ne? Tak nějak jsem otupěl, opustilo mne mladické rozvášnění :) Je toho hodně a rozčílit se pokaždé, asi bych už dostal infarkt. Pokud jde o nějaké periodikum vycházející např. měsíčně a které za to stojí, napíšu třeba reakci, nebo slušný dopis, že to zas až tak docela realita není, ale jinak to prostě nechávám být, je to jako zkoušet zastavit povodeň lžičkou.

Považuješ v tomto směru nějaké médium za objektivní? CNN to asi nebude, ale co taková Al-Jazeera, v očích mnoha "teroristická televize?" A jak bys zhodnotil situaci v českých televizích, ať už v jediné veřejnoprávní, anebo komerčních?

Nu, vysloveně objektivní nebude zřejmě žádné. Snaží se poměrně slušně BBC, z listů Guardian, v poslední době jsem přišel na chuť Herald Tribune, které poskytuje širokospektré informace.

Pojem Al Jazeery jako teroristické televize je samozřejmě hloupost. Pokud ji někdo sleduje, či čte její zpravodajství, zjistí, že je krajně nestranná a to, že ona má záznamy teroristických prohlášení? Co by za ně dalo CNN. Ostatně právě Al Jazzera je trnem v oku mnoha blízkovýchodních režimů právě proto, že si nebere servítky a klidně pálí do "vlastních" řad.

České televize jsou na tom tristně. Zpravodajství Novy a Primy jsou z rychlíku brané "exkluzivní záběry" a před krizí v Libanonu mívaly přednost potíže rybářů apod. ČT je lepší/ horší. Vše záleží na hostech, které si pozve. Její samotní redaktoři jsou bohužel často tápající v problematice a i když mají ve studiu odborníka (např. pan Tureček, Romancov apod.) často devalvují jeho přínos pitomými otázkami. Další věcí je, že občas působí zpravodajství poněkud tendenčně a například pří válce v Libanonu byly doprovodné pořady až otřesně jednostranné.

Přitom Česká televize disponuje infokanálem, ČT24, na kterém má dostatek času informovat o průběhu ze všech stran. Myslíš tedy, že to je pouze lidmi, kteří tyto materiály zpracovávají? Domníváš se, že je vůbec důležité pro průměrného Čecha, aby věděl "o co tam vlastně jde"?

ČT24 podle mne trpí akutním nedostatkem financí což se odráží na občas rozpačitých reportážích a rozhovorech. A přiznejme si, je tam vůle informovat ze všech stran?

Ale i přesto vkládám do čt24 určité naděje, snad se ukážou mé obavy z jemného "vrtění psem" lichými.

Domnívám se, že pro průměrného Čecha JE důležité, aby věděl, "o co tam jde". Bohužel si to ale nemyslí ten průměrný Čech.

Blízký Východ, to byli vždy velcí lídři, které následoval mnohamilionový dav. Ať už mluvíme o Saddámu Husajnovi, nebo Jásiru Arafatovi. Nezdá se ti, že se tento fenomén pomalu rozplývá a otěže přebírají méně vyčnívající politici?

Ani ne. Kult osobnosti (ovšem bez pejorativních středo/ východevropských konotací) se tak nějak tím regionem táhne. Sice se nemusí vždy orientovat přímo na osobnost, ale fixuje se na skupinu, či její ideologii (myšleno v menším měřítku). Dnes je v půlce Iráku Muqtada as Sadr, Libanon i mnohde jinde "okupuje" svými obličeji Hasan Nasralláh a dle států se lokálně uznávají většinou vůdčí představitelé. Samozřejmě, že za drátky může tahat někdo v pozadí, ale většinou se jedná o mediálně známé a podporované tváře, protože bez silné podpory veřejnosti se většinou daleko nepohnou.

Jaké podle tebe plynou výhody a nevýhody z toho, že téměř každý stát BV je teoreticky něco jako "one-man-show?"

Nu, většinou jde o fixaci na osobnost konkrétního člověka, který má jako každý chyby i klady. Takže může prosazovat velmi prospěšné kroky a všeobecně užitečné, ale také se z něj může stát Saddám, který ideologicky netáhl už skoro nikoho, ale kde nebyla myšlenka, tam byla armáda a mezinárodní podpora (pravda, on je typickým příkladem toho, že se jde pohnout, i když chybí ta většinová podpora). Ale neházejmě to jen na BV, stejně takovými kulty byl i třeba "Slobo" Miloševič v Srbsku, nebo jeho chorvatský sok Tudjman. Asi to celkově mají lidi stále zakódováno v genech, tendence následovat alfu smečky.

Nemůžu se nezeptat na nejožehavější téma současnosti. Soud s bývalým iráckým diktátorem Saddámem Husajnem. Co si myslíš o Saddámovi jako takovém?

Opouštějíc dekorum bych ho charakterizoval jako bezohledného, krutého parchanta. Opravdu těžko na něm najít něco pozitivního. Mně se to zatím nepodařilo.

Takže rozsudek smrti jest pro tebe adekvátním trestem?

To je otázka. Nebude to mít v tomto případě až příliš lehké? Ale ano, ten trest rozhodně není nezasloužený. Ovšem druhou věcí je, zda opravdu oběšen bude...

Vraťme se však v čase, do dob kdy Saddám seděl ve svém paláci a popíjel džus. Měly USA oprávnění zaútočit na suverénní stát?

Mno, tak tohle je o hodně složitější. Ano i ne. Svržení Saddáma je rozhodně největším plusem této akce. Ten zbytek jsou ovšem už jen mínusy. USA měly možnost podpořit svržení Saddáma již v roce 95, kdy ovšem nepodpořily kombinovanou akci opozičních frakcí, na které se participoval např. Čalabí, nebo současný prezident Talabání spolu s nespokojenou důstojnickou klikou. De facto svou nečinností a odmítnutím podpory úmyslně udržely Saddáma u moci. V tomto světle je pak všedevastující vlastní intervence neomluvitelná. V zrcadle těchto skutečností je jasné, že nešlo o svržení Saddáma, ale o rozšíření vlastní mocenské základny, což se ovšem nepodařilo.

Jak je podle tebe možné, že se z území Mezopotámie, ústřední kolébky civilizace tak jak ji známe dnes, stalo místo, které se zmítá ve vnitřních i vnějších nepokojích, jeho obyvatelé strádají a každý den zde umře minimálně jeden americký voják?

Těch důvodů je nekonečně. Stagnace rozvoje je dost úzce spojena s krizí vlivu Osmanské říše. Při postupném rozpadání, či odlamování kousků OŘ do praciček koloniálních mocností se prostě tento region dostal do přílišné stagnace, navíc spojené s necitlivě načrtnutým územím Iráku. Máme tu Kurdy, sunnity, šíity. Kurdové nedostali slibovaný Kurdistán a kopou kol sebe. Minoritní sunnité se za Saddáma dostali do čela státu a byli tam násilnými represemi udržováni, takže nenávist šíitů vůči nim jen rostla. A nyní přišly USA, svrhly sunnity i s jejich rozvinutou infrastrukturou a řeklo "udělejte si demokracii".

Jenže kde nefunguje policie, armáda, infrastruktura byla vyvrácená do základů, protože patřila "těm zlým" (což je ale hloupost) a všichni cítí, že přišel jejich čas urvat si svůj právoplatný díl, tam nemůže být mír. Klanové společnosti se opětovně dostávají dopředu, Kurdská autonomie naštěstí ukončila občanskou válku, ovšem na druhou stranu se do Iráku víc a víc dostává vliv šíitského Iránu. A uprostřed toho všeho sedí US Army, která zlikvidovala cokoliv, co mohlo být oporou vlády a ještě naprosto neobratnými kroky podněcuje více a více násilí.

Před nějakými pěti-šesti lety o organizacích jako je Al-Kájda, Fatah, nebo Hamas věděl málokdo. Nyní prakticky není dne, kdy by nebyla alespoň jedna z jmenovaných zmíněna ve sdělovacích prostředcích. Je obraz, který utvářejí tuzemští reportéři pravdivý, anebo se přiklánějí spíše ke "když je to ve světě bráno jako špatný, tak tady to taky bude špatny"?

Tuzemští reportéři odvádějí vskutku mizernou práci. Většinou jim chybí relevantní informace, pohled "druhé strany", přehled. Ať už jde o noviny, nebo o televizi (občasné exhibice na čt jsou skoro k pláči). Tedy, nechci házet všchny do jednoho pytle, ale Turečka máme jen jednoho:) Já beru, že nemohou být všestranně obeznámeni s celým spektrem téhle problematiky, ale pokud jsou občas jejich znalosti opravdu mizivé, tak se snad nemusí vyjadřovat svými velmi často "mimomísovými" příspěvky. Zvláště při uvědomění toho, jakou moc jako média mají.

Na druhou stranu se můžeme "pochlubit" uneseným reportérem, Michalem Kubalem. Myslíš, že i tento aspekt mohl sehrát určitou roli v usuzování jeho kolegů/pracovníků ostatních médií?

Neřekl bych, maximálně mu možná někdo záviděl publicitu?:) Já bych řekl, že z tohoto hlediska je Čech odolný jedinec a toliko sebou nenechává pohnout. Spíš bych viděl v celkovém postoji mainstreamové postoje, vztahy k určitým politickým směrům a obava před nařčením z něčeho "ošklivého".

Zdá se ti v pořádku, že Američané tři roky po invazi do Iráku stále nestáhli své jednotky? Může na tom něco změnit vítězství demokratů v letošních senátních volbách v USA?

No, teď tě možná překvapím, ale zdá se mi to vcelku OK. Při stupni rozvrácení celého Iráku by bylo ještě větší chybou odejít a nechat tam po sobě jen ten bordel. Na druhou stranu, jejich počínání tam je zase jednou velkou chybou. Takže – zůstat ano, ale jinak. Pracovat na obnově toho co zničili a ne tam vytvářet další problémy.

Co se týče vítězství demokratů, je to otázka. Před týdnem bych řekl, že ne, ale GWB najednou opravdu trapně obrací, je skoro až podlézavý a je docela možné, že ve své snaze neudělat ze sebe nejhoršího prezidenta USA udělá další divný krok. Problém je v tom, že v tuto chvíli by mohla v Iráku při absenci supervizora vzniknout nepěkná občanská válka. I když ona už tam skoro je...

Kdo myslíš, že bude příštím prezidentem USA a co se tím podle tebe změní?

Jaj, vědět to, hned hledám sázkovku, kde bych si vydělal na zbytek života:) Těžko říct, přiznám se, že ve vnitropolitické situaci USA se zas tolik nevyznám, navíc GWB má před sebou ještě tuším dva roky a to se může stát mnoho věcí. Ale řekněme, že dopředu možná půjde Hilary Clinton a docela mne překvapil krok ex-starosty NY, Giulianiho (doufám, že jsem ho napsal správně), kterému také dávám slušné šance. Ale co se změní, tak to si tuplem nedovolím hádat.

No a pokud ses ptal na to z jaké strany bude, tak to vyjde na stejně:) Jako USA je v tomhle strašně ovlivnitelné přímo sobnostmi. Stačí jedna sexuální aférka a má to větší efekt než desetitisíce mrtvých. Vlastně si taky pěstují ty kulty osobnosti:)

Blízký východ byl ve formách vlády vždy specifický. Domníváš se, že jde naroubovat na několik století zaběhlou tradici demokracii takovou, jakou ji známe my a navíc toho docílit, jak se říká "lusknutím prstu?"

No, nevěřím v to. Minimálně ne takovýmto stylem. Podívej na Palestinu. USA tlučou do bubnu, že nebudou akceptovat jinou vládu než tu, která bude demokraticky zvolena. A ve volbách, které i zahraniční pozorovatelé odsouhlasili jako plně regulerní zvítězil Hamas a co se stalo? USA a přidružení spojenci odmítají Hamas a chtějí někoho jiného. Podobné to je v Iránu. Jaký to bude mít efekt na ty státy, kde by případné demokratické zřízení teprv čekalo? Těžko najít způsob jak více prohlubovat pocit frustrace a manipulace z určitých kruhů u mnoha obyvatel tohoto regionu.

Jakou vidíš prognózu do budoucna? V horizontu kolika let by se mohla situace relativně ustálit?

Budu pesimista – za dlouho. Lépe řečeno vidím tak nějak celosvětový vývoj jako neustálé soupeření o moc a momentálně se globálně přesunuje ono soupeření právě do regionu BV. Dokud bude třeba ropa, tak bude zájem směřován sem – to není zbulvarizované "za vším je ropa". Pouze konstatování, že pohnutky mocných jsou vždy směřovány za nejcennějším "zlatem" své doby, ať šlo o zlato, lidi, půdu, nebo nyní ropu.

Závěrem snad jen pro odlehčení. Co tě tolik fascinuje na Blízkém Východě? Proč ses začal významněji zajímat právě jím?

No, je to poměrně fascinující region jak z pohledu historie, tak současnosti. No dobře, poměrně je slabé slovo:) Poměrně jasně se ve mně zájem vzbudil příchodem na nový obor na VŠ, kdy se přede mnou rozestřely netušené obzory a informace. Něco jako když vyjdeš na kopec a zjistíš, že za hřebenem není ta otlučená chalupa ale nádherný hrad, který dostatečně detailně neprozkoumáš ani za rok.

A navíc, současná mezinárodní politika se kolem BV točí víc a víc, a když člověk začne rozkrývat, že ne vše je tak jak je mu mediálně předkousáno, nutí tě to zkoumat dál a dál... což asi znáš sám.

Rozhovor s Nikolou Bornovu - českou designérkou počítačových her

2009-01-02T00:10:00.022+01:00

Začneme velmi netradičně, jak ses vlastně dostala k počítačovým hrám jako takovým?
Moje cesta ke hrám byla naprosto logická a kupodivu v ní nehrály žádnou roli experimentální drogy. Před dávnými věky jsem byla strašlivý knihomol. Obzvlášť cokoli fantastického mě dokázalo pohltit víc než ten nejhebčejší mončičák. Od toho byl jen krůček k tomu začít hrát papírová RPG. A od papírových byl už drobounký skok k vášni jménem počítačová RPG a hrám jako takovým. I když mám pocit, že moje první pořádná počítačová hra nebylo nějaké sofistikované rpgčko, ale Wolfenstein 3D, kterého jsme se ségrou chodily hrát k mámě do práce.

Sledovala jsi vývoj českých herních časopisů?
Víceméně, kdysi jsem si občas koupila Excalibur, pak Level nebo Score. Ale věrná čtenářka jsem nebyla, hltala jsem spíš časopisy jako Ikarie nebo Magazín SF&F. Pořádně jsem se o videoherní magazíny začala zajímat až tak před pěti lety, kdy mě hry začaly vyloženě živit.

Neměla si někdy nutkání do nich přispívat nějakým tím sloupkem?
Do pár webmagů jsem pod různými nicknamy psala, ale to bylo vždy nějak spojené s RPG nebo fantasy. Ale to bylo jen tak pro zábavu, ještě v prvních letech nového tisíciletí jsem měla velké plány s medicínou. Než jsem si uvědomila, že digitální zábava mě nejen víc baví a víc mi jde, ale taky si s ní přeci jen vydlám víc než v rozvrzaném zdravotnictví.

Jaké hry tě nejvíc baví?
Ve hrách hledám hlavně silnou atmosféru. Něco co se mi zažere pod kůži. A pokud to jde, tak i živoucí postavy a emoce, ale to je ve hrách pořád hrozně vzácné. Vrcholem jsou pro mě hry jako Planescape: Torment, Final Fantasy nebo Fallout. Případně i hokus pokusy jako Fahrenheit. Ale her, které by mě dokázaly rozbrečet nebo rozesmát, je bohužel pořád hrozně málo. Publisherské domy jim zatím moc nepřejí, ale jejich čas přijde, protože na nich mohou narejžovat majlant – hráček už je skoro stejně jako hráčů a všechny ty mlátičky, FPS a realtimovky pro ně nejsou úplně to pravé ořechové.

Pozice hlavního designéra rozhodně není ani ve světě často obsazována ženami, u nás obzvlášť ne. Jak ses vlastně k této práci dostala?
Ono se to lepší, i když pomalu. Podívej se třeba na nového Tomb Raidera. Já jsem se k dělaní designu videoher dostala jak jinak než přes papírová RPG, pro která jsem dělala na pár příručkách. A pak samozřejmě postupně nahoru od juniorky, přes seniorku až k ultimátní leaderce, která si myslí, že všemu rozumí nejlépe :-).

Jak na to pohlíželo tvé okolí, že se živíš "počítačovými hrami?"
Nooo...když jsem někde řekla, že se živím dělaním her „na ty počutače“, tak na mě spousta lidí koukala jak kdybych řekla, že mám syfilis nebo něco podobně ošklivého. Obzvlášť kamarádky ze zdrávky. Ale na to si člověk zvykne, já jsem stejně byla vždycky trochu divnej pavouk. A navíc se to pořád lepší, jak hry získávají kredit a taky v nich přibývá lidí, kteří jsou více standardizovaní a splňují na rozdíl ode mě euronormy na jedničku.

Byla práce v Mindware Studios tvým prvním kontaktem s vývojářským prostředím, nebo máš na kontě už nějakou zapomenutou freewarovku?
Jo a raději bych je nechala zapomenuté :-)). Pro většinu lidí už nemají žádný význam, ale pro mě bylo důležité, že jsem se na nich hrozně moc věcí naučila.

Jak jsi vycházela s kolegy? Jednali s tebou "v rukavičkách?"
No občas ty rukavičky byly spíš boxerky, ale i mezi vývojáři jsou gentlemani, nejsou to jen neumytí geekové co se dorozumívají cvrlikáním v binárním kódu. Ale pracovat jsem musela vždycky dost usilovně, protože je těžší dokázat, že něčemu rozumím, i když mám blonďatou hlavu.

Tvůj odchod z Mindware proběhl veskrze poklidně, alespoň na první pohled. Bylo tomu skutečně tak? Prostě tě ta práce přestala naplňovat?
No, úplně poklidný ten odchod nebyl. Musím říct, že velkou úlohu v tom sehrál Jidřich Rohlík, se kterým jsem se prostě nedokázala dorozumívat žádnou lidskou ani nelidskou řečí. Asi je z jiné planety. Nebo já. Každopádně to je teprve druhý člověk v životě, se kterým jsem narazila na takovou bariéru neporozumění. Když jsem si k tomu přičetla tehdy velikou únavu z fungování vztahu vývojář-publisher, řekla jsem si, že je čas hodit za hlavu žaludeční vřed a jít o dům dál.

Proč si se rozhodla přejít na druhou stranu barikády a vyměnit vývojové programy za prostředí distribuční společnosti?
Protože to byla hodně zajímavá příležitost poznat všechno z druhé strany a točilo se to kolem oboru, do kterého už vcelku vidím a který mě zajímá. Nikdy jsem ale neplánovala zůstávat v distribuci trvale. To, že se vrátím, jsi určitě předpokládal jako většina. Dělání her je jako vošklivá droga, která tě ničí, ale taky ti dělá tak nějak dobře uvnitř, v překyseleném bříšku.

Co jsi očekávala od své nové práce?
Spoustu nových poznatků a zkušeností. A těch se mi dostalo vrchovatě. Asi ti to zní jako fráze, ale fakt to tak je :-)

Nechyběl ti pravidelný crunch-time?
Je to divné, ale možná malinko jo. Už jsi nějaký pořádný zažil? Crunch time je hovadská záležitost, kvůli které se měsíc pořádně nevyspíš a tvoji blízcí musí tolerovat to, že s nimi moc nemluvíš a občas jsi i trochu cítit. Ale pak se na to hezky vzpomíná. Asi jako na ty trapasy, když si při prvním vášnivém polibku krkneš nebo při příjímacím pohovoru poleješ profesora jeho horkou kávou. Sranda je to POTOM.

Po krátké době ses vrátila zpět, proč ne do Mindware Studios, ale do Cinemaxu? Byla to pouze otázka peněz, osobních důvodů, nebo něčeho úplně jiného?
V Mindware jsem nechala rozdělaný hodně nadějný projekt, ale zpět už to určitě nešlo, tam bych se jen hádala s Jindrou. Navíc mě v polsedním půlroce svým přístupem opakovaně hodně zklamal Karel Papík, kterého jsem považovala za kamaráda. To bylo takové smutné rozloučení, které dodneška nechápu. Ale co se dá dělat, člověk se učí i tímhle :-). Centauri se zatím jeví jako krok správným směrem.

Na jakém projektu v současné době pracuješ?
Do vánoc jsme dodělávali Půl kila mletýho. Doufám, že na to ještě pár týdnů nějak vydyndáme, aby se všechno doladilo, může to být fakt skvělá budgetová hra. Teď začínám připravovat manuál – ty sice nikdo nečte, ale snad bude tenhle tak zábavný, že do něj někdo přeci jen nakoukne :-). A pak snad i nějaká práce na Patovi a Matovi, což je moje první hra, kterou si možná zahraje i moje máma a ségra, což mi dělá velikou radost.

Cinemax není obecně považován za člena české "velké trojky", nechybí ti práce na "velké hře?"
Ani ne. Jak už říkal Kodl v nedávném rozhovoru pro blog Bludra – čím větší hra, tím víc se tam všechny nápady rozplyznou. A vy s nimi. Teď v Centauri mi dělá hroznou radost když vidím, že tu ještě pořád funguje nadšení. A taky to, že když se udělá nějaké rozhodnutí jak něco vylepšit nebo opravit, tak se to hned začne dělat. Přeskakuje se zdlouhavé a strašně otravné vyjednávání s nějakým zástupcem publishera, který hlídá velkou investici, ale vystudoval třeba práva a z her hrál naposledy tetris nebo nějakou erotickou flashovku.

Nelituješ svého rozhodnutí vrátit se zpět?
Zatím ne. Sice jsou tu nejistější peníze, ale jsem míň podrážděná a to se taky počítá :-).

Trošku odlehčenější otázka na závěr. Pokud by sis měla vybrat hru, na které bys chtěla pracovat, která by to byla? :-)
Z těch, co se dělají právě teď? Možná Heavy Rain nebo Alan Wake. Ale musela bych sedět na vrcholu pyramidy :-). A kupodivu by teď mohlo být hodně zajímavé Memento Mori 2, pokud tedy na něj budu mít nějaký vliv.

Poklad #7: Realms of the Haunting

2008-12-31T06:00:00.001+01:00

Dům plný hrůzy

Rok 1997 byl plný skvělých her, které dostávaly v tehdejších časopisech vysoká hodnocení (mnohdy dokonce absolutní), ovšem v dnešní době byste našli málokoho, kdo by si je pamatoval. Jedním z nich byl i titul Realms of the Haunting, který měla na svědomí tehdy ještě stabilní firma z Velké Británie - Gremlin Interactive. Spousta lidí se k ní ale nedostalo hned ze dvou důvodů. Do České republiky se dovezlo jen několik desítek kusů (osobní zkušenost, taky jsem si ji chtěl koupit), takže případní zájemci neměli už z principu šanci. No a za druhé, tehdy vyšel (prakticky ve stejný týden) první Tomb Raider, který tehdy uhranul prakticky celý herní svět. A i když Realms of the Haunting byl naprosto odlišným žánrem (jednalo se o first-person střílečku s výraznými adventurními prvky), spojoval ho s copatou prsaticí prvek interakce s prostředím. A jakou hru byste si koupili radši? Akční skákačku se sexy kočkou, která se na vás zubí ze spousty reklam v herních časácích, nebo divně vypadající střílečku, o které víte pouze to, že dostala v Levelu sedm bodů ze sedmi?

Klasický souboj dobra a zla

Rodinná sídla jsou klasickým prostředím, ve kterých se odehrávalo už nespočet mysteriózních příběhů. Namátkou třeba Alone in the Dark, nebo Posel Smrti. Poskytují totiž většinou vše, co si může scénárista přát. Potemnělé kouty, půdu s hrozným tajemstvtím a kletbu, kterou na sebe uvrhli předchozí nájemníci. Do jednoho takového se vydává i náš hrdina - Adam Randall, aby se dozvěděl více o tragické smrti svého otce, který skonal za záhadných okolností. Jenže ihned po vstupu do rodinného sídla se za ním zaklapnou navždy dveře a jemu tak nezbývá nic jiného, než se pustit do prozkoumávání všech místností v domě. Hned od počátku se, kromě všudepřítomného strachu, musí potýkat s nekonečnými zástupy démonů, kteří sem proudí z trhliny mezi naším a "jejich" světem. Postupem času přicházíte na to, že tím jediným, kdo může zacelit díru v časoprostoru jste vy a mimochodem, ani s tou smrtí vašeho otce to nebude tak horké. Po cestě k samotnému epicentru, které se nachází právě na pomezí mezi dimenzemi budete nacházet spoustu zbraní, užitečných předmětů a hlavně potkávat spoustu pomocníků.

Video killed the radio star

Ti se vám budou zjevovat prostřednictvím (tehdy velice populárních) videosekvencí. Ačkoliv jsou vcelku kvalitní (po technické stránce, běží však ve velmi malém okně), herecké výkony nesahají ani po kotníky těm z prvního Command & Conquer, o takové Phantasmagorii ani nemluvě. Grafice vévodí (jako jedné z posledních her vůbec) hlavně sprity, díky nimž vypadá vše docela dobře (na screenshotech), ovšem při bližším zkoumání textur se vše rozplizne do jakési nehmotné a hnusné šmouhy. Jako celek však působí docela dobře, vždyť právě na tomto enginu byla postavena i slavná adventura Normality. Ačkoliv by se z obrázků mohlo zdát, že šlo o jednoduchou střílečku, nenechte se mýlit. Docela důležité byly i prvky adventury, samozřejmě hodně omezené. Spíše než ke Quakovi se tak dala přirovnat třeba k Deus Ex, ovšem bez charakteristik. Navíc příběh netvořil pouhou kulisu, na kterou by byly jako na špagátcích navěšeny jednotlivé herní ingredience. Právě i díky oněm nešťastným videosekvencím se totiž jednalo o velmi zajímavý herní zážitek, který si málokdo mohl i díky docela vysokým hardwarovým nárokům naplno vyzkoušet.

Nešťastné konce

Realms of the Haunting je ukázkovým příkladem hry, která naprosto ve všech herních médiích dostane vysoká hodnocení (za všechny třeba PC Gamer - 86/100, PC Zone 96/100, PC Player 90/100, Level 7/7), ale naprosto nikoho nezaujala. Jednám z důležitých faktorů byla samozřejmě i velká konkurence a s tím související lehká technická zaostalost. Spritoví nepřítelé, kteří se k vám pokaždé natočili čelem v době 3D modelů z Quaka opravdu nikoho nezajímaly. Videosekvence běžely v malém okně a proto je divné, že zabíraly nehorázná čtyři CD. Navíc Gremlinu se ani trochu nepovedlo v následné reklamní kampani prodat odlišnost od jiných stříleček. Navíc se nedočkala ani "underdog" statutu, protože se na ni prostě a jednoduše zapomnělo. Gremlin samotný byl v roce 1999 koupen společností Infogrames, aby byl v roce 2003 kompletně zrušen. Je symbolické, že jen několik dní poté byla se zemí srovnána budova, ve které byl vyvíjený právě Realms of the Haunting. Byla by ale chyba ho navždy vymazat z herní historie, protože i dnes má zmlsanému hráči co nabídnout.

Pokud se vám líbí, zkuste také: Normality, Robinson's Requiem, Terminator: Future Shock

Zdroje: RotH.com, Wikipedia

Poklad #6: Ecstatica

2008-12-30T06:00:00.001+01:00

Kuličky kam se podíváš

Akčních adventur, ve kterých byste ovládali postavičku přímo a ne jen skrze ukazatel myši v roce 1994 moc nebylo. Tomb Raider, který prakticky definoval žánr měl do vydání dobré dva roky, Alone in the Dark sice nabízel podobnou hratelnost, ale zaměřením byl někde úplně jinde a doomaření nevyhovovalo všem. Naštěstí dostal člověk jménem Andrew Spencer geniální nápad. Co takhle vytvořit svět z kuliček, kterým by pouze dodal jinou barvu, velikost a v některých případech přidal ještě pokroucený tvar? To by přece nemuselo být tak náročné na procesor, když by se animoval pokaždé jeden a ten samý tvar? Jeho nápad začal dostávat docela brzo konkrétní obrysy. Dokonce se mu povedlo ukecat tehdy hodně známou společnost Psygnosis, aby mu jeho nápad zafinancovala. Z této spolupráce vznikla fantastická hra s podivným názvem - Ecstatica.

Až na vrchol věže

Jak první, tak druhý díl se točí okolo zla, které se šíří kdysi malebnou středověkou krajinou. Vtělíte se do kůže chlapíka, jménem Joe, kterému zlý čarodějník ukradl jeho vyvolenou, což samozřejmě nemohl nechat jen tak plavat a vydal se jí hledat. Během putování si vyzkoušíte, jaké to je být třeba veverkou, nebo sekáčem všech možných monster. Kromě klasických zombíků na váš život mají spadeno třeba krvelačné stromy, nebo nalétávající gargoylové. Proti nim můžete bojovat jednak klasickým jednoručním mečem (kterýžto je vyobrazen skoro na všech screenshotech, neb je zkrátka nejlepší), nebo docela početným arzenálem ozubených tyčí, řemdihů a seker. Jako v každé klasické akční adventuře vás na konci každého úseku čeká boss, který má o trochu tužší kořínek, než klasičtí, řadoví nepřátelé.

Bez veverek a lektvarů ani ránu

Recenze prvního i druhého dílu byly hodně pozitivní. Mezi pozitivy bylo hlavně netradiční grafické zpracování a celkově nový přístup k tomuto žánru. Co bylo naopak vytýkáno, tak byla přílišná krátkost a místy nelidská obtížnost. Souboje se někdy prostě nedaly bez nějakého toho podvůdku (třeba zaběhnutí do nějaké úzke chodbičky, kde jste všechny nepřátele jednoho po druhém pěkně usekali) vůbec dohrát a občas zazlobila i kamera, když si zrovna nevybrala nejlepší úhel. Ten pravý problém proč hra zapadla ale nebyl v samotné hře, ale někde úplně jinde.

Jmenuji se Joe

První díl ještě vyšel v celkem příhodné době, kdy na trhu prakticky nebyla konkurence a celkem se prodával. Sice ne nijak oslnivě, ale minimálně na druhý díl, plus nějaké šušně navíc určitě vydělal. Dvojka však vyšla tři měsíce poté, co celý svět zachvátila horečka v podobě Tomb Raidera, navíc ještě podpořená vydáním komerčního blockbusteru Command&Conquer: Red Alert. Spousta her, které dostávaly tehdy v časopisech vysoká hodnocení tak splakalo nad výdělkem ve prospěch tří, čtyř her, jež si rozporcovaly herní trh a nedaly menším, i když mnohdy lepším projektům šanci. Navíc vydavatelská firma Psygnosis tehdy měla ve své stáji mnohem výdělečnější koně, než nějakou Ecstaticu, takže ani neudělala hře nějaký solidní marketing. Sice se nejednalo z komerčního hlediska o vyložený propadák, nicméně o dalším dílu se v kuloárech ani na chvilku neuvažovalo, byť příběh měl připravená zadní vrátka pro případnou trojku. Vývojářský tým pod vedením Andrewa Spencera se prakticky okamžitě po vydání dvojky rozprchl v rámci Psygnosis a tak dvě Ecstaticy byly prvními a zároveň posledními hrami z jejich dílny. Obě hry však i dnes, více než čtrnáct, respektive dvanáct let po vydání rozhodně stojí za zahrání, takže pokud je uvidíte na nějaké stránce s abandonwarem, nebo ji naleznete ve sbírce po starším bratrovi, rozhodně se nebojte ji nainstalovat.

Pokud se vám líbí, zkuste také: Fade to Black, Tomb Raider, Overblood
Zdroje: Gamespot.com, MobyGames.com

Poklad #5: Outlaws

2008-12-29T06:00:00.003+01:00

Old Shatterhand, Inčučuna, všichni ti bezva chlápci...

Divoký západ je vděčné téma, v jehož kulisách se odehrávalo už bezpočet herních příběhů. Stateční šerifové, prohnaní bandité, bubínkové revolvery, prostě všechny ty úžasné věci, které z Wild Wild West dělají to, co je. Ve hře Outlaws se vtělíte do role Jamese Andersona. Správného chlapa s kolty proklatě nízko u pasu a šerifskou plackou na hrudi, jako odznak zákona v tomhle kořalkou, podvazky a zpocenými košilemi prolezlém kraji. Jednoho z posledních, který ještě nestihl koupit kulku. Vydáváte se na cestu, která bude dlážděna bezpočtem mrtvých těl vašich nepřátel. Těch, kteří usmrtili vaši ženu a vzali vám dcerku. Právě kvůli ní, Sáře, poslednímu důvodu proč se pachtit po tomhle vyprahlém kousku země, nabíjíte svůj služební šestiraňák. Je čas pomsty.

Chci jeho skalp!

A že to nebude rozhodně procházka růžovým sadem, o tom vás přesvědčí hned první z celkem devítí úrovní, v nichž se budete pohybovat. Nádherná atmosféra chuchvalců slámy poletujících odnikud nikam a ztracených koňských podkov na vás dýchne z každičkého temného zákoutí, z nejhlubších kaňonů i z toho nejposlednějšího zapomenutého důlního vozíku. To, co vás donutilo při hraní nasadit kovbojský klobou a začít točit nad hlavou lasem ale nebyla grafika, nýbrž naprosto vynikající hudba. Garantuji vám, že ačkoli jste nikdy country neholdovali, při hraní Outlaws budete vrnět blahem a s blaženým výrazem natahovat ušiska co to dá. Jelikož se jedná o střílečku, rozhodně nebudete s nepřáteli vést mírové rozhovory.

Rychlejší než smrt

Váš zbrojní arzenál je opravdu pestrý a krom stacionárního rotačního kulometu, který nosíte zřejmě v kapsáčích po agentu Mlíčňákovi, se sem perfektně hodí. Krom již zmíněného koltu si polaskáte klasické pušky, jedno- i dvouhlavé brokovnice, brokovnice upilované, smrtící břitvy, nebo třeba dynamit. Každá zbraň má navíc sekundární režim, takže vystřelíte z obou hlavních, budete koltem pálit rychleji než Riviera Kid, či si na nepřátele (po nalezení dalekohledu) posvítíte pěkně zblízka. Na konci každé úrovně na vás navíc čeká finální boss, který obvykle vydrží krapet víc zásahů a dá vám rozhodně zabrat. Outlaws u hráčů bodovali hlavně velice silným příběhem, který, ač tisíckrát viděný, dostal v kulisách westernu zcela nový rozměr. Provede vás skrz atraktivní prostředí, namátkou zmiňme třeba ve hrách mnohdy neviděnou úroveň ve vlaku, kterým byla radost se dobývat vagon po vagonu (mnoho hráčů později označilo právě tuto pasáž jako nejlepší v celé hře) až k lokomotivě a finálnímu souboji.

V pravé poledne...

Ale nebylo vše zlato co se třpytí a ani Outlaws se nevyhnuly výtky recenzentů. V první řadě se strhávaly body za nekvalitní grafiku. Engine z Dark Forces sice v době svého vzniku vypadal dobře (1995), ale po dvou letech měl své světlé okamžiky dávno za sebou. Ne, že by Outlaws vypadali vyloženě hnusně, to ne, ale na trhu rozhodně bylo dost lépe vypadajících her. Rovněž se kritizovala herní doba. Tady záleželo vyloženě na umu toho kterého hráče. Někdo si se hrou užil příjemný týden, jiný ji prosvištěl v neděli odpoledne.

Slezte z toho lustru Donalde. Vidím vás.

Ptáte se proč tato na první pohled geniální akce neprorazila? Upřímně, je to tak trochu záhada i pro mě. I přes chyby, které jsem vypsal o odstavec výš se jednalo o nadprůměrný titul, který byl navíc okořeněn "lucasovskými" animovanými sekvencemi mezi jednotlivými úrovněmi. Pravda, engine Dark Forces sice neumožňoval různé grafické kejkle, svému účelu však posloužil dostatečně. Rovněž prostředí divokého západu mohlo na první pohled odrazovat, přestože to byla naopak inovace oproti nekonečným variacím na nakopání zadnice šmejdu z vesmíru. Rovněž starý známý problém přesycení trhu zde zaúřadoval. Lidé se vzpamatovávali z první opravdové 3D akce, Quake, těšili se na pokračování a zároveň slintali nad screenshoty z Jedi Knight: Dark Forces 2 a okukovali ze všech možných úhlu polygonové tělo první verze Lary Croft. Přesto Outlaws naprosto bez okolků patří do zlatého fondu herní zábavy a byla by škoda na ně jen tak zapomenout.

Pokud se vám líbí, zkuste také: Jedi Knight: Dark Forces II, Hexen II, Blood

Zdroje: Gamespot.com, MobyGames.com

Poklad #4: Forsaken

2008-12-28T06:00:00.002+01:00

Je to Descent? Není to Descent?

Budoucnost je přesně taková jakou nám ji prezentuje 99% všech futuristických vizí. Život na planetě je v důsledku zničujícího nukleárního výbuchu prakticky nemožný, a tak se zbývající lidé uchýlili do několika málo obyvatelných míst, která se nachází pod zemí. Ale žít v podzemí nelze věčně. Proto se na svou pouť vydávají dobrovolníci ve speciálně upravených vznášedlech. Prolétávají skrze bývalé tunely kanalizace, ve kterých se to hemží roboty, tanky a věžičkami, kteří tu zbyli z arzenálu automatických obranných sil Země. Vydávají se do dávno opuštěných základen, prohledávají nestabilní jeskyně a to vše jen proto, aby nakradli trochu materiálu, který nestihl zradioaktivnit. Z vás se stává právě jeden z takovýchto "sběračů". Toť ve zkratce základní kostra příběhu. Na herního Oscara to sice není, ale svůj účel splňuje.

Rozhodují reakce, ale nevykvedlej joystick

Na svůj úkol jste sice sami, ovšem smutno vám v dlouhých tunelech rozhodně nebude. Spousta nepřátel, kteří si brousí zuby na váš skalp a občas se při jejich likvidaci opravdu zapotíte. Inteligence sice moc nepobrali, občas jen tak poletují na místě a sem tam vás počastují plivanci antihmoty. Ti chytřejší dokonce umí vypustit i raketku. Jejich předností je ovšem počet. Do místnosti se navalí klidně i deset nepřátelských strojů a při dobré konstelaci hvězd se z podlahy vysune dalších pět automatických věží. To už jednomu notně rozpumpuje adrenalin v žilách. Ostatní potupně loudují pozici...Samozřejmostí jsou souboje s finálními bossy, kteří jsou tvrďáci z nejtvrdších a i ostřílenému hráči bude chvilku trvat, než objeví tu správnou strategii, aby přiměl šéfika na kolena.

Žjoova, ta grafika! A ty efekty!

Hlavním trumfem Forsakenu však byla a je grafika. A to hlavně díky kouzelnému slovíčku, "3DFx". Mladší hráči sice teď nechápavě kroutí hlavou, my protřelejší však víme, že se tak jmenovaly grafické akcelerátory. Ano, místo NVidií a Radeonů všem majetnějším hráčům dřímalo v PC něco na způsob Matroxu Mystique, popřípadě rovnou Monster 3D a co si budeme nalhávat, Forsaken je naprosto dokonalým příkladem hry, kde byl potenciál těchto karet využit na maximum. Ovšem prezentace bývá občas jen pozlátkem, aby autoři skryli absentující hratelnost. Viděli jsme to už u Turoka, jak na tom tedy je Forsaken? Ačkoli si bere jako předobraz dvě jiné slavné tunelové střílečky, oba díly Descentu, nepovedlo se zachovat ani ždibet ze stísněné atmosféry, kterou tak proslula série Descent.

Trošku sse mm-mi to trh-á

A to je také jeden z problémů proč byla hra Forsaken neúspěšná. Autoři totiž vložili veškerou svou invenci do grafického zpracování a jaksi se vyflákli na to nejpodstatnější, hratelnost. Je to typická hi-tech záležitost, kdy vykřiknete "ooooo" nad výbuchy a "waaaaau" nad pufnutím lávy, ale po odehrání poslední mise budete mít v hlavě prázdno. Dalším důvodem proč Forsaken v roce 1998 neuspěl byla přílišná hardwarová náročnost. Přeci jen, 3D karta stála v té době astronomických 7000-8000 tisíc, což se z dnešního hlediska může zdát směšné, ale vzhledem k výdělkům té doby si ji mohli dovolit pouze nejmajetnější (v době kdy hra vyšla). Úplně jiné kafe byla ovšem konverze Forsaken na konzole. Vyšla na PlayStationu, kde zaznamenala (hlavně kvůli absentující konkurenci) celkem solidní úspěch a také na Nintendu 64 pod názvem Forsaken 64.

Společnost Acclaim odvedla dobrou řemeslnou práci. Pokud si chcete připomenout/osvěžit jak vypadaly hry konce minulého milénia, rozhodně se poohlédněte po této celkem kvalitní střílečce.

Pokud se vám líbí, zkuste také: Descent 3, Tunnel B1, Incoming: The Final Conflict

Zdroje: Gamespot.com, Mobygames.com, IGN.com

Poklad #3: Blade Runner

2008-12-27T06:00:00.004+01:00

Mají androidé sny o elektrických ovečkách?

Her na motivy filmových trháků je celá řada. Takový Batman Forever nebo Friday the 13th. Obě jsou to sračky nejvyššího kalibru a reprezentují tak první kategorii - tedy hry, jejichž předělávky se ne-až-tak povedly. Objevují se i rychlokvašky, které se snaží vytěžit co nejvíc na vlně , kterou rozpoutal nějaký snímek. Z poslední doby například Madagascar či proslulý Jindřích Potterovic. Naštěstí sem tam pronikne opravdová perla. Jasnými kandidáty do této kategorie jsou dvě trilogie - Die Hard a Alien. A právě do této kategorie se řadí i dnes popisovaná hra, Blade Runner. I když...

Svět podle Dicka

Ačkoli sci-fi film Ridleyho Scotta, v hlavní roli s Harrisonem Fordem v roli lovce replikantů - Ricka Deckarda rozhodně byl přelomový a velmi rychle si vydobyl kultovní status, spousta lidí o něm pouze slyšela, ale málokdo ho doopravdy viděl. Možná o něco více lidí však četlo knihu, na jejíž námět byl natočen film (takže to s tou filmovou předlohou nebude tak žhavé), od Phillipa K. Dicka, která poskytuje ještě větší zážitek, než pasivní sledování televize. Hra si naštěstí nebere na paškál již existující postavy a děj, ale pouze vybírá jednotlivé esence, které pak spojuje do unikátního celku. Stejný čas, stejná doba, stejné místo. Dokonce i stejná profese hlavního hrdiny, policajta Raye McCoye. Ten má za úkol hledat rebelské replikanty, pod nimiž si můžeme představit něco na způsob androidů, a následně je odpravit na onen svět. Během svého vyšetřování naráží však na mnohé zvraty a (jak už to tak bývá) nakonec se ukáže, že věci nejsou takové, jaké se zdají. Tomu odpovídá i počet zakončení, kterých je celkem šest a záleží jen na vás ke kterému se dopracujete. Stačí zabít nevinného člověka, kterého jste mylně označili za replikanta (lze to samozřejmě i naopak) a ejhle, máme tu zcela jiný průběh hry. Tento variabilní herní systém samozřejmě nemusí vyhovovat každému, ale rozhodně přispívá k replayabilitě.

Blade Runner na ostří nože

Po grafické stránce Blade Runner exceluje. Prostředí města ve kterém se pohybujete je úžasně detailní a i z obrázků na vás dýchne úžasná tíživá atmosféra plná neonů, kdy se za každým druhým rohem může schovávat replikant s plným zásobníkem. Jako správný polda má ale i McCoy v rukávu pár triků. Předně je to program ESPER, ve kterém proslídíte každičký pixel všech fotografií, na které ve hře narazíte. A že to bude potřeba! Blade Runner je sice adventura, ovšem adventura s velice výraznými detektivními prvky. Musíte se správně rozhodovat, vynášet konečné soudy až po několikerém ujištění. Anebo také ne...záleží jen na vás. Druhým vaším pomocníkem je Knowledge Integration Assistant, neboli jakési interaktivní PDA, ve kterém jsou zaznamenávány veškeré stopy a podněty, na které během hraní narazíte. Můžete skrze něj stahovat aktuální zprávy z policejního dispečinku, filtrovat důkazy a podobně. A kdyby vás přeci jen přestala rutinní detektivní práce bavit, je tu několik desítek postav, které vám opravdu mají co říct. Ať už o na Zemi proniknuvších replikantech (replikanti mají na Zemi vstup zakázán, proto se je právě Blade Runners jako McCoy snaží odhalit a "odstranit") či jen tak o životě.

Nepobíhají tu snad kolem replikanti s falešnými vzpomínkami? Možná vám je implantovali a ani o tom nevíte.

Hra samotná má jediný nedostatek. Ten je však natolik vážný, že sám o sobě zapříčinil nehratelnost Blade Runnera pro řadové hráče. Tím nedostatkem je absence titulků. Jak českých, tak anglických. Navíc angličtina používaná ve hře je dost těžká a pro obyčejného člověka, který celkem solidně řekne "Helou, maj nejm is..." takřka nepochopitelná. Rozhovory probíhají ve vysokém tempu, dost často jsou používány hovorové, odborné a slangové výrazy, které k porozumění zrovna nepřispívají. Zkrátka a dobře, pokud nerozumíte filmu bez titulků, do hry se raději ani nepouštějte. Bohužel, takových je mezi námi stále většina. Nezbývá tak nic jiného, než to buď risknout a přijít tak o 90% zábavy, anebo se vrhnout ke slovníkům a doplnit si mezery ve vzdělání. Mimochodem, za Blade Runnerem stojí firma Westwood Studios. Ano, ti samí Westwoodové, kteří měli do té doby na triku třeba Dune 2 nebo Command&Conquer. Zároveň se také jednalo o labutí píseň jednoho z největších distributorů té doby, firmy Virgin Interactive. Pro srovnání, v tehdejší době znamenal Virgin zhruba to samé, co dnes EA. Koho baví adventury, musí si tuto pecku zahrát. Všem ostatním alespoň vřele doporučuji. A pokud se snad doopravdy rozhodnete si tuto hru obstarat, doporučuji, abyste se nejdřív podívali na film. Ve hře je několik "cimrmanovských" narážek typu "No teď tu byl..." Řeč je samozřejmě o Harrisonu Fordovi alias Ricku Deckardovi.

A možná po zahrání budete schopni odpovědět na úvodní otázku tohoto článku...

Pokud se vám líbí zkuste také Sanitarium, Normality, Timelapse

Zdroje: Mobygames, Gamespot, Philip K. Dick.com, Score, IMDb, BRMovie

Poklad #2: MechCommander

2008-12-26T06:00:00.001+01:00

Spousta her, které běžní hráči mastí o sto šest, má předlohu ve své deskové variantě. Namátkou třeba profláklý Warhammer, dílko Games Workshopu, nebo Final Liberation, stejnej případ. Na druhou stranu vznikají i hry, které slouží jako předobrazy pro stolní hry. Z poslední doby si můžeme pamatovat třeba Doom 3. MechCommander, jehož má na svědomí firma FASA Interactive, která stojí za všemi hrami ze série Mechwarrior a aktuálně připravuje next gen záležitost Shadowrun. Že by si kluci v mládí hráli v lese na mechu a trošku jim to vlezlo do hlavy? Ani nápad. Mech je totiž obrovské několika tunové ocelové monstrum, které sice vypadá jako futuristický vánoční stromeček, nicméně místo stříbřících se kouli a zlaté hvězdy na špičce vás oslní Gaussova puška, salva LRM raket, nebo třeba super silné C-ER-PPC.

Zatímco ve hrách, které sloužily jako předloha pro MechCommandera, sérii Mechwarrior jste ovládali svécho Mecha přimo vně kokpitu a mohli se tak vžít do kůže ostříleného pilota, zde dostanete pod kurzor rovnou celou, po zuby ozbrojenou skupinu těžkotonážních mašinek. Hra samotná je potom čistokrevná strategie. Netěžíte zde ale suroviny (no...o tom později) ani nestavíte základnu. Zde se jedná o čistokrevný boj a(nebo) záškodnické akce. Na začátku mise dostanete určitý tunový limit, do kterého se musí váš tým váhově vejít a zbytek je na tobě, hráči! Nakupuj stroje, prodávej nepotřebné šunty, navěs si na svého miláška ty nejlepší zbraně, jak se ti jen zlíbí. Určitě vám teď nějak neštymuje "nakupovat x netěžíme kredity". Za každou splněnou misi totiž získáváte kredity (zde resource points) a rovněž můžete vydělávat na trhu, kde se dají zpeněžit i Mechové, které jste během mise stihli ukořistit. Hlavní náplní (doslova) těchto monster jsou totiž jejich piloti. Pokud se vám povede dobře mířenou salvou pilota zabít (no..spíš donutit ke katapultaci :), můžete si jeho stroj opravit a použít ho v další misi. To se v pokročilejších misích stane téměř nezbytné, tudíž je třeba si chránit zkušené piloty, kteří z kilometru trefí mouchu.

MechCommander vyšel v roce 1998 a pro fanoušky Battletechu znamenal takovou malou revoluci. Rovněž v herních časopisech nešetřili devítkami. Ale důvodů proč se hra nestala legendou je hned několik. Tak například obrovská konkurence. V té době se zvedla vlna zájmu o strategie typu Commandos, Beam Software přišli s druhým dílem KKnD, Krossfire: KKnD. Přicházely první 3D pokusy typu Wargames, a Westwoodi konečně odhalili první hratelné ukázky a obrázky z jejich novinky Command&Conquer: Tiberian Sun. Ale hlavně se teprve rozjížděla vlna zájmu o zřejmě nejznámější strategii dnešní doby, o StarCraft. Na MechCommander tedy jednoduše nezbylo na trhu místo. Ale byla by škoda na něj jen tak zapomenout. Grafika byla v té době exceletní (a i dnes se na ni pěkně kouká), herní doba byla velice dlouhá (6*5 misí se stoupající obtížností vám nějaký ten pátek rozhodně zabere) a hratelnost byla rozhodně na výši, což čas jen a jen prověřil. MechCommander doplatil na to, že byl jiný. Že se vymykal obvyklému schématu "postav základnu - natěž suroviny - kup tanky - rozšmelcuj nepřátele", ale nabízel něco naprosto nového. A novátoři to budou mít vždy těžké. Pouze čas potom může prověřit, zda onen nápad byl dobrý, nebo špatný. Pokud někde uvidíte krabici, popřípadě verzi vylepšenou o datadisk, neváhejte a taste šrajtofle. Za zahrání určitě stojí.

Pokud se vám líbí, zkuste také: StarCraft, M.A.X. 2, Commandos: Behind Enemy Lines

Zdroje: MobyGames, GameSpot, IGN

Poklad #1: Heart of Darkness

2008-12-25T06:00:00.001+01:00

Skákačky jsou na PC ohrožený, téměř mrtvý žánr. Posledními zástupci jsou stařičké (jak pro koho, že...) Oddwolrd: Abe's Exoddus a Jazz Jackrabbit 2. Ejbík vyšel v roce 99, králík Jazz zase v sedmadevadesátém. Jenže ani jedna z těchto her není předmětem dnešního pojednání...

Moc dobře si pamatuju rozhovory s tvůrci, týmem Amazing Studios, které předznamenávaly herní revoluci. Něco, co otřese nejen herním světem. Absolutní bombu v oblasti počítačové zábavy. To bylo v roce 1995. Nadšení a očekávání hráčů byla vysoká. A tak se vyvojáři zavřeli do kanclu a kutili. A kutili... Po tři roky z nich nic nevypadlo, až v polovině roku 98 se zase začaly vířit vody. V té době jsem sice měl trošičku jiné priority (třeba jak porazit bosse v shareware verzi Dooma, ehm...), ale přesto si na onen rozhovor Jindry Rohlíka a Honzy Modráka s Amazing Studios dobře pamatuji. Zanedlouho po uveřejnění nové sady (stále stejně hezkých) obrázků vyšla i samotná hra.

Hráči, kteří vydrželi tříleté čekání nadšeně naběhli do obchodů (vím, jsem naivní) a celí natěšení cestou zpět určitě uslintali docela pěknou krabici. Jenže po prvním spuštění je čekal šok. Hra běžela v rozlišení VGA, což sice dnešním hráčům moc neřekne, ale kdysi to fakt bylo podstatný vědět (pro informaci, pokud si chcete zahrát ve VGA, přepněte do prehistorickeho rozlišení 640*480, nebo nejlépe 320*200). Jasně, pozadí bylo magický, ty čtverečky byly vlastně docela roztomilé, ale jak je na tom hratelnost?

Dost dobře, řekl bych. Přes první dva, dá se říct standartně vymodelované levely, se dostal každý a působily spíše jako takový nepsaný tutorial, kdy jste se pěkně nenásilně naučili zacházet s postavičkou kluka v jakési futuristické bejsbolce, kterýmu pomáhal jeho docela roztomilej čoklík. Něco jako MDK, jen chybí futuristická technika. A ani ten pes není tak soběstačnej. Vlastně díky němu a tomu, že se jaksi ztratil během zatmění slunce. A právě stíny budou vašimi nepřáteli, ovšem ne těmi nejhoršími. Nejhorší je bohužel prostředí, díky kterému budete dost často (no, teď už asi ne) čuchat ke kytkám zespoda. Samozřejmě se obtížnost stále zvětšuje a ke konečné animačce (animačky, mimochodem, byly fakt pěkný) se už propracoval jen málokdo.

To bysme měli za sebou hrubý popis hry. Zatím to vypadá na docela dobrou plošinovku, že? Důvod toho, proč zapadla je jednoduchý. Ne, není to kvůli konkurenci, která by HoD převálcovala. Ani kvůli tomu, že by jí nebylo v časopisech věnováno tolik místa, kolik by si zasloužila. Bylo to kvůli technické zastaralosti. Přeci jen, jak bylo vysvětleno výše, VGA už dávno tolik nefrčela a naprosto bláznivě pak působila cifra u měsíců, které byly stráveny vývojem. Zde se na plný koule ukázal fenomén, který se zove "zastaralost již k datu vydání." Stávalo se to dříve, stávalo se to i potom, ale právě Heart of Darkness si nezájem veřejnosti pouze z tohoto důvodu hrubě nezasloužila. Pokud tedy někdy narazíte na krabici s tímto nazvem, tak neváhejte, popadněte a upalujte domu. Za zahraní stojí.

Pokud se vám líbí, zkuste také: Oddworld: Abe´s Exoddus, Jazz Jackrabbit 2, Croc: Legend of the Gobbos

Zdroje: Gamespot.com, Mobygames.com