Deset nejlepších her za rok 2017

Když si čtu svůj loňský žebříček deseti nejlepších her, přijde mi neuvěřitelné, že nás od něj dělí jen dvanáct měsíců. 2017 byl totiž rokem, na který jsme čekali dobrých deset let. Letošní kanonáda skvělých počítačových her začala, netradičně, už v lednu a probíhala s neutuchající intenzitou až do začátku prosince. To znamenalo tři věci.

Za prvé - některé tituly, které by za jiných okolností měly daleko větší dopad, vyšly s daleko menší pompou.

Za druhé - pokud vás některá hra neuchvátila okamžitě, byla většinou převálcována jinou.

A za třetí - změnila se definice průměru. V roce, kdy vychází tolik skvělých her, se průměr bere spíše jako podprůměr. Zejména pro člověka jako já, který toho letos hrál opravdu hodně.

Před pár dny jsem sepsal seznam titulů, které pro mě letos znamenaly zklamání. Klidně bych ho mohl nafouknout i na víc, než pouze na deset položek, ale chtěl jsem udržet tuhle formu, abych si musel i trochu lámat hlavu s tím, co nechat a co vyhodit. Až do poslední chvíle jsem přesouval hry v tom "lepším" žebříčku, smlouval sám se sebou a o pořadí rozhodovaly někdy až zbytečné detaily. Tohle je pro mě desítka nejlepších her za rok 2017.

Co se nevešlo (a že toho bylo fakt hodně):

Call of Duty: WWII - Kdyby měla moje top desítka jedenáct příček, tahle hra by byla na té poslední. Jakkoliv se mi návrat do druhé světové líbil a v multiplayeru ji hraju střídavě pořád, našlo se jiných deset her, které pro mě daleko silněji formovaly letošní rok.

NieR: Automata - Jakkoliv jde asi o jednu z nejlepších her letošního roku, tak já v ní prostě nestihl nahrát tolik času, abych si to myslel taky. Uznávám ale, že to, co jsem viděl, bylo parádní.

Resident Evil 7 - Nemám rád hororové hry a hraju je jen výjimečně - zejména tehdy, když se o mě při nich nepokouší infarkt. Resi 7 je čisté zlo a pokud se u her rádi bojíte, jděte do něj bez rozmyslu.

Divinity II: Original Sin - Asi nejlepší hra, kterou si nikdy nezahraju, protože nemám počítač. Všude po světě sbírala desítky a ocenění, ale já mám prostě srdce v jiných spodkách.

Nidhogg 2 - Opět jsem nestihl zahrát dostatečně dlouho, abych si byl top desítkou v tomhle případě jistý.

Pyre, Golf Story a Rime - Bohužel mě všechny tyhle menší hry úplně minuly, ale plánuju se k nim vrátit.

Tekken 7 - Nejlepší díl série Tekken (mimo boží trojku), ale jelikož bojovkám příliš neholduji, tak mě neměla úplně za co chytit.

--------------------------------------

10. Prey

Čistě na papíře by se mi Prey mělo líbit daleko více. Možnost prozkoumávat vesmírnou stanici na sto procent, tuna vedlejších úkolů a schopnost vše procházet na milion způsobů. To by mě přece mělo bavit daleko více? Mohlo by, pokud by, i při nízké obtížnosti a procházení tím nejtišším způsobem, nebylo (zejména ve druhé půlce) sto tun nepřátel na metr čtvereční. Poslední hodinu jsem vyloženě proběhl a nikoho nezabíjel, ale přál jsem si to celé řešit úplně jinak. Finální příběhový zvrat se mi líbil, celá hra ve mě zůstala po celou druhou půlku roku a určitě si své místo zaslouží. Jenom mohla být mnohem, mnohem výš.

9. Super Mario Odyssey

Asi je třeba si přiznat jednu věc - trojrozměrný Mario mě nikdy moc nebavil. Lépe řečeno, nikdy mě nezastihl v té správné době. K Super Mario 64 jsem přišel pozdě, Super Mario Sunshine mě baví na obrázcích, Super Mario 3D World vyšel na špatnou platformu a jedinou výjimkou potvrzující pravidlo je Super Mario Galaxy (a dvojka, kterou právě hraju). Přesto jsem nemohl nevidět úplně úžasnou práci, kterou Nintendo odvedlo na novém Mariovi. Tahle hra mi nezměnila život, neuchvátila mě na první dobrou, musel jsem se jí v některých pasážích vyloženě propracovávat a zábava přicházela jen v malých, ale o to intenzivnějších chvilkách. Přijde mi ale neuvěřitelné, že se povedlo takhle dobrou hru udělat skvěle hratelnou jak na velké obrazovce, tak na malém displeji Nintenda Switch.

8. Hellblade: Senua's Sacrifice

Ačkoliv jsem se nedostal na úplný konec, hlavní hrdinka se do mě zakousla a svým pronikavým pohledem mě doprovázela ve vzpomínkách ještě několik měsíců. Není to nejdokonalejší hra na světě. Má své ne úplně malé problémy (zdlouhavé procházení některých prostor a ne úplně chytré souboje), ale její pozitiva je vysoce převyšují. Je to zejména grafika a zvolený styl, který není úplně obvyklý a poskytuje dobré zrcadlo nadcházejícímu dílu série God of War, jenž se bude odehrávat v podstatě tamtéž, ale půjde o něco úplně jiného. A co že vlastně Hellblade je? Podle obrázků by se mohlo zdát, že půjde o mlátičku s pěknou holkou. To není tak úplně pravda. Ano, mlátí se v ní, ale spíše jde o nahlédnutí do duše mentálně ne úplně zdravého člověka. A za otevření takto důležitého tématu, za schopnost vydat hru svépomocí a ještě na tak nejisté látce vydělat nějaké peníze, za to si autoři zaslouží nekonečné uznání.

7. SteamWorld Dig 2

Tuhle hru jsem na žebříček zařadil doslova na poslední chvíli, neboť jsem ji kupoval během vánoční cesty za rodinou. Nejdřív jsem si říkal, že to bude fajn věc na chvilku. Pak jsem ji hrál o trochu víc a teď, pár dní po koupi, v ní mám nahráno skoro deset hodin. Přitom se jedná o strašně jednoduchou věc. Máte krumpáč, téměř bezedný důl a to je všechno. Cestou získáváte jednak nové předměty, peníze na upgrade těch stávajících a dozvídáte se nové věci o světě, ve kterém se pohybujete. Není to úplně typický zástupce žánru Metroidvania, ačkoliv má všechny jeho aspekty. Byť se často vracíte do již prozkoumaných částí dolu, cestu jako takovou si tvoříte svým kopáním sami. Navíc se skvěle hodí na občasné hraní, pokud ji vlastníte na Nintendo Switch. Upřímně, pokud bych ji hrál například na Xboxu, asi by mě tolik nechytla.

6. What Remains of Edith Finch

Žánr "walking simulátorů" sleduju od začátku, hrál jsem snad všechny jeho nejvýznamnější představitele (Gone Home, Dear Esther, Firewatch, Tacoma, The Stanley Parable) a tak nějak jsem si říkal, že mě nic dalšího už nemůže překvapit. Když se zcela z ničeho objevila What Remains of Edith Finch (a všichni kolem mě z ní byli na větvi), tak jsem nechtěl moc věřit tomu, že mi může něco dát. Ó, jak jsem se mýlil! Nebudu prozrazovat, co je její hlavní překvapení a je úplně ideální, pokud ji začnete hrát bez jakýchkoliv očekávání (a přetrpíte první část, která je extra divná i na mě). Bonusovou přidanou hodnotu navíc spatřuji v otevření dalšího těžkého tématu - vyrovnání se s vlastní konečností. Jakkoliv obsah finální scény odhadnete klidně už na začátku, na síle jí to neubírá. Chtěl jsem se původně trochu rozepsat o eskapismu a faktu, že hry letos znamenaly pro hráče mnohem víc než jindy, ale už to za mě moc dobře udělal Austin Walker z Waypointu. Nesouvísí to přímo s Edith Finch, ale za přečtení to určitě stojí.

5. Horizon Zero Dawn

Dlouho jsem si myslel, že vývojáři ze studia Guerilla neumí dělat hry, které by se mi líbily. Jejich série Killzone je sice hezká dobová ukázka tehdejší technologie, ale hraje se extrémně těžkopádně a jak ke druhému, tak třetímu dílu jsem si nikdy nenašel cestu. U Horizon Zero Dawn jsem si předem říkal, že krásné obrázky a trailery jsou jedna věc, ale rozhodující bude náplň herního světa a fakt, zda se mi v něm bude chtít svévolně objevovat zapadlé kouty. Samotná premisa světa, obývaného pár domorodými kmeny se zbraněmi z pazourků a laserových čepelí versus robotičtí dinosauři je sice zajímavá, ale sama o sobě by nestačila. Asi už tušíte, že tentokrát se to Holanďanům povedlo. Jakkoliv moje nadšení postupem roku chladlo, stále jde o jednu z nejlepších, nejhezčích a nejrozsáhlejších her letošního roku. Nabízí sympatickou hlavní hrdinku a dostatek důvodů proč sejít z hlavní cesty. Příběh sice v druhé polovině nedovede držet za flígr tak silně, ale rozhodně jde o jeden z nejlepších exkluzivních titulů na PlayStation 4 vůbec.

4. Cuphead

Mám radost, když se hry pustí do doposud neprozkoumaných vod. Ať už jde o příběh, hrátky se žánry nebo grafiku. Stačily asi 4 vteřiny ze hry Cuphead během větší představovačky na E3 2013, abychom se na ni začali těšit. Tohle tu prostě ještě nebylo. Nikdy. Ne takhle. Tedy, alespoň co jsme si mohli myslet o "takhle" před 4 lety. Finální verzi plošinovko-střílečky Cuphead se tak úplně nepovedlo v mých očích vybalancovat k mé maximální spokojenosti. Řeč je pochopitelně o obtížnosti, která sice měla být přepísklá, ale nakonec dokázala některé hráče (včetně mě) spíše znechutit a odradit. Jenže Cuphead se dá brát i jinak - jako kulturní prvek. A upřímně, z žádné hry si nepamatuji tolik konkrétních věcí jako právě z Cupheadu. Ano, je to zapříčiněné zejména tím, že hra je krátká, má jen pár obrazovek a nenabízí otevřený svět jako všechny následující tituly. Autorům se povedlo vytvořit něco, co strašně chci. Možná ne hrát, ale určitě obdivovat, poslouchat a třeba i mít na poličce. A to se vážně nevidí tak často.

3. Uncharted: The Lost Legacy

To, co původně začalo jako stahovatelný přídavek pro čtvrtý díl, mělo neuvěřitelně těžkou pozici. Chyběl hlavní hrdina Nathan Drake, dělal na něm béčkový tým (pokud se dá něco takového o studiu Naughty Dog vůbec říct) a předcházely mu čtyři díly ve, pro mnohé, stále stejné sérii. Jenže tohle menší dobrodružství mi natolik učarovalo, že jsem se do něj zakousl na sto procent a vyzobával všechny jeho vedlejší úkoly. Poprvé mi také přišlo, že série konečně dostála svému jménu. Objevování středně velké lokace otevíralo netušené zkratky, nové prostory a hlavně nabídlo asi ten nejlepší sandbox, který v Uncharted kdy byl. Celé to navíc bylo hotové za krásných 10-12 hodin a jakkoliv už jsem po čtvrtém dílu žádný další ve svém životě rozhodně nepotřeboval, tenhle menší přídavek jsem slupnul jako malinu. Asi nejlepší vlastností této hry je fakt, že jméno Uncharted na krabici není vůbec podstatné. Jde o skvělé dobrodružství dvou žen, které vytvoří fajnovou dvojku, žádné předchozí díly k pochopení příběhu hrát nepotřebujete a za posledních několik let má právě tato hra nejblíž ke klasickému letnímu filmovému blockbusteru. 

2. The Legend of Zelda: Breath of the Wild

Když Nintendo před několika lety odhalilo letošní díl série Legend of Zelda, měli jsme z něj nemalou legraci. Řeči o obřím světě, kde půjde vystoupat na jakýkoliv vrcholek, objevovat i támhleto vzdálené místo - copak nám to jen připomínalo? Neudělal přesně tohle o X let dříve Skyrim? A ještě dříve Oblivion? A co Morrowind před patnácti lety? Nebo tucet dalších her z otevřeného světa? Co tak úžasného by nám mohla Zelda nabídnout, že bychom se plácli do čela a uznali chybu? Stačila jediná věc - selská logika všeho, co v ní děláte. Je bouřka? Pravděpodobně blesk udeří do železného meče na vašich zádech. Máte meč? Pravděpodobně s ním posekáte strom. Máte strom? Pravděpodobně jich můžete posekat víc a udělat z nich vor. Máte vor? Připevněte k němu balonky a máte létající člun. Tam, kde moderní hry sází na vybroušenou grafiku a perfektně vymodelované postavy s hollywoodskými dabéry, se Zelda spolehla na grafickou prezentaci někde na pomezí minulé a současné generace konzolí. Místo tisícovky stále stejných úkolů a náhodně generovaných dungeonů ukázala něco, co se v dnešních hrách málokdy vidí - pokud někde vidíte něco zajímavého, tak tam půjde vylézt. A pravděpodobně vás tam čeká nějaká menší odměna. Ať už ve formě korockého semínka, nové zbraně nebo jen parádního výhledu. Nikdy nezapomenu, když jsem si ve hře 30 hodin myslel, že do toho vzdáleného levitujícího města se podívám až úplně na konec. A pak mi to létající město přelétlo nad hlavou a ukázalo se, že to není tak úplně město. Když se člověk dívá na původní prezentaci Nintenda k nové Zeldě, všechny ty revoluční prvky v ní vidí - jen si je ještě nedovede pospojovat dohromady a rozhodně v nich nevidí revoluci. Jestliže se Zelda v díle Breath of the Wild učila od ostatních a snažila se je překonat, odteď se ostatní budou učit od ní.

1. PlayerUnknown's Battlegrounds

Co se osobního hlediska týče, letošní rok pro mě byl...jak to říct...dost na hovno. Častěji, než obvykle (jakkoliv je to zrovna u mě těžko pochopitelné) jsem se uchyloval ke hrám, abych se oprostil od starostí běžného života. Možná i proto jsem je neprožíval tak intenzivně, neboť pro mě byly jen jakýmsi deštníkem, pod který jsem se tu a tam potřeboval schovat. V rámci streamů na Giant Bombu jsem PUBG zaregistroval dávno předtím, než se tento fenomén převalil z druhé strany Atlantiku směrem k nám. Nemám herní počítač, tudíž jsem se mohl maximálně těšit na prosincové vydání Xboxové verze. Během prvního týdne jsem v ní však nahrál přes 30 hodin a prožíval skrz ní takové emoce, jako u her už dlouho ne. Naštvání, frustraci, strach, vítězství, radost, to všechno v jedné technicky ne moc dobře zvládnuté hře, která má tendenci neustále padat a vypadá jako béčková hra z Ruska z roku 2010. Společně s ostatními jsem se zas a znova vydával na masakrózní ostrov, jehož každý metr jsem měl zmapovaný dlouho před vydáním. Bojoval v týmu po dvou, po čtyřech i na čtyřech o samotě. Nadšeně měnil strategie, skákal dvacetkrát na to samé místo a na konci okusil dvakrát Chicken Dinner jako odměnu pro ty, kdo zůstanou naživu nejdéle. Nevím, jestli mě PUBG bude držet i příští rok. Příslib nové mapy (na PC už je) mi říká, že by mohlo. Ale i pokud by se mělo jednat o chvilkové poblouznění, tak šlo o natolik silný okamžik, že ho těžko budu srovnávat (minimálně co se tvoření vlastních příběhů týče) s čímkoliv napříč hrami za posledních pět let.