Deset nejlepších her za rok 2018

Stejně jako v roce 2016 a v roce 2017 jsem věděl, že tenhle rok zakončím seznamem dle mého nejlepších her za uplynulých 12 měsíců. Tenhle rok pro mě byl ale trochu zvláštní. Začal jsem ho stejně jako všechny předchozí - pracoval jsem hodně z domu a měl čas na spoustu her, o které bych se v lepším případě jen zběžně otřel.

V půlce roku ale přišla pracovní nabídka, která se neodmítá (pokud to nevíte, zodpovídám za herní PR v CZC.cz) a to mě postavilo do situace, kterou jsem neznal. A která je pro většinu z vás asi úplně normální. Začít ráno brzo vstávat, chodit do práce, tam pracovat (kupodivu) a mít čas na hraní jen po večerech. Nehrál jsem tím pádem úplně všechno a troufnu si tvrdit, že v roce 2019 si budu vybírat ještě víc, což nesouvisí přímo se zmíněnou prací, ale trochu jiným náhledem na život jako takovým. 

Pořád ale dělám (nově se Šárkou Tmějovou) podcast o hrách Quest na Radiu Wave (jsme i na Spotify!), přibral jsem si k tomu ještě neskrývaně bulvární Herní nářez na Aktuálně a pořád u her prožívám skvělé momenty a baví mě. Jen už jsem mnohem opatrnější na to, s kterými hrami ten čas trávím.

-------------------------------------------------------------------------------------

Čestné uznání

Dragon Ball FighterZ - Bojovky rozhodně nepatří mezi moje nejoblíbenější žánry a anime beru na milost jen tehdy, když si z něj někdo dělá srandu s vážnou tváří. Jenže tahle má tak neuvěřitelné štýlo, že vás prostě musí zaujmout jen tím, jak vypadá.

FIFA 19 - Není to ani náhodou nejlepší ročník, dokonce si dovolím tvrdit, že ten předchozí mě bavil o trochu víc, ale uznávám nikoliv hru, ale její autory za to, že dovedli takřka k dokonalosti režim Ultimate Team. Od posledně ho, i díky licenci na Ligu Mistrů a Evropskou Ligu, překopali téměř k nepoznání a i pro člověka, který nechce investovat ani korunu, se tu najde hodně zábavy.

Forza Horizon 4 - Ze všech stran slyším, že jde o nejlepší díl série Forza a na papíře s nim souhlasím. Je tu nejvíc možností, nejvíc aut, nejvíc grafiky, nejvíc všeho. Ale ta "láska" k sérii u mě kulminovala u dvojky.

PUBG - Loni jsem psal, že moje prvotní okouzlení PUBG může pominout hned v lednu. Nestalo se a já to hrál průběžně celý rok. Je pravda, že teď už to není tak intenzivní, ale pořád si v týdnu najdu hodinku, dvě na v r a ž d u.

Assassin's Creed Odyssey - Nejlepší díl v sérii, ale skrz svou velikost a otevřenost mi jednoduše spadl "do pořadníku" na chvíli, kdy budu mít celý den v kuse volný čas a chuť vrátit se do Řecka. Oproti například Far Cry 5 nebo Just Cause 4 ale tuším, že ten moment jednou skutečně nastane.

Ashen - Označení "přístupné Dark Souls" na tuhle hru sedí jako prdel na hrnec. Mám v ní odehráno jen velmi málo, ale je mi sympatické, že si nehraje na nějaký obrovský svět, ve kterém se musíte ztratit na strašně dlouho.

Kingdom Come: Deliverance - Na to, že mě tenhle typ her vůbec nebaví (středověké realistické RPG), jsem ho nejen dohrál, ale také v něm strávil poměrně hodně hodin. A byl jsem díky ní v televizi!

-------------------------------------------------------------------------------------

Letos jsem se bohužel ještě vůbec nedostal k těmto hrám (a mrzí mě to):

Beat Saber | Astro Bot: Rescue Mission | Life is Strange 2 | Thronebreaker: The Witcher Tales | Starlink: Battle for Atlas | Super Smash Bros. Ultimate | Chuchel

-------------------------------------------------------------------------------------

10. Metal Gear Survive

Cože? Taková blbost? Jo, taková blbost. Vůbec nijak nerozporuju, že nejde o dobrou hru. Dokonce si myslím, že je ještě trošku horší, než průměr. Ale strašně mě bavila, protože je postavená na základech té nejlepší hry, která vyšla v roce 2015. Strávil jsem v ní zhruba 30 hodin, během kterých jsem se velice dobře bavil (a celou dobu špačkoval nad hloupostmi, které do ní autoři nacpali) a konec přišel přesně ve chvíli, kdy měl přijít. A pokud bych tu měl kategorii "moment ze hry, který mi utkvěl v paměti", tak první setkání "s tím, co je v mlze" by bylo, bez jakékoliv nadsázky, hodně vysoko.

9. Dead Cells

Dlouho jsem odolával všem možným Metroidvaniím a prakticky jediná, která mě za poslední roky opravdu bavila, se jmenuje Shadow Complex z roku 2009. Když se kolem mě začala zvedat vlna nadšení kolem Dead Cells, říkal jsem si, že to zase bude "jedna z těch her", kterou nikdy nepochopím. Stačilo si ji na chviličku zahrát a byl jsem lapen. Minimálně na tu chviličku. Neplánuju se k ní vracet, jsem smířen s tím, že ji asi nikdy nedohraju, ale minimálně za ten úžasný pocit dokonale skloubeného ovládání a pohybu postavy si tu místo zaslouží.

8. A Way Out

Ideální věc pro ty, kteří hrám příliš neholdují a když jim dáte do ruky gamepad, tak moc neví kterou stranou ho chytnout. Detektivka ze sedmdesátých let pro dva (a jenom pro dva), v níž se zhostíte role jednoho z nedobrovolných vězňů, sice nepřináší mnoho nového, ale dovede vyvolat emoce. Příběh sice vykrádá všechny možné filmy a knihy na téma "jak utéct z vězení a spolehnout se na někoho, s kým byste se asi jinak do řeči nedali", ale akutní nedostatek skutečně kooperativních her povyšuje A Way Out do o řád vyšší kategorie, než si možná zaslouží.

7. State of Decay 2

Žánr her, ve kterých se staráte o skupinu přeživších (nebo jen sami o sebe), sbíráte suroviny, vytváříte z nich nástroje a podnikáte výpravy do neznáma, mě vždycky fascinoval. Bohužel pro mě, většina her se spoléhá na to, že svět zaplní ostatními hráči, kteří pomalé a metodické dinosaury (mě) vždycky převálcují a nenechají je vychutnávat si vlastní tempo. State of Decay 2 je, obrazně, hra o vyvažování několika točících se talířů. Neustále musíte sledovat, zda má vaše skupina dostatek zásob a přibírat přeživší zombie apokalypsy jen tehdy, když "na ně máte." Zde se ale projevil můj opatrný přístup, neboť jsem (po hodně dlouhém hraní) pronikl do jádra systému a poprvé jsem měl pocit, že hru minmaxuju doslova na maximum. Není to hra pro každého a zcela pochopím, pokud ji zcela vyignorujete, ale do mé velmi konkrétní potřeby dokonale pasovala. A dokonce jsem se ani nebál zombíků. Asi už stárnu!

6. Marvel's Spider-Man

Nejnovější herní Spider-Man mě neuhranul tolik, jako spoustu lidí okolo. Přesto jde o vynikající věc, která dokazuje, že Batman není jediný komiksový hrdina, který si zaslouží dobrou videohru. Dlouho jsem si myslel, že hra s prototypem superhrdiny, který má nějakou super schopnost (vidět skrz zdi, létat, mít velkou sílu, ovlivňovat myšlenky) a NEPOUŽÍVÁ k tomu všemu drahé gadgety prostě nemůže fungovat. Že Superman, Spidey a další kulišáci jsou pro hry navždy ztraceni, protože jejich scénáristé prostě neumí napsat uspokojující důvod, proč ten který hrdina v tuhle chvíli tu schopnost nemá, protože jinak by vždycky vyhrál. Konečně mě někdo přesvědčil o opaku. A opomenout nemůžu ani ten úžasný pocit (v kombinaci s grafikou a hudbou), kdy svištíte skrz mrakodrapy a skutečně zažíváte ten pocit rychlosti pavoučího muže.

5. Bomber Crew

Dlouho mi v hlavě visel text od Honzy Herodese z jednoho starého Levelu, v němž popisoval své zážitky se hrou Wings pro Amigu. Psal tam o válečných příbězích u jedné perutě letectva, se kterým prošel celou první světovou a maloval si skrz hru své vlastní příběhy. Bomber Crew tenhle zážitek zhmotnilo u mě. Ovládáte kompletní posádku bombardéru, která obsluhuje jednotlivé jeho jednotlivé systémy a podnikáte mise přímo v týlu nepřítele. Kromě shazování bomb a změny letové výšky toho příliš dělat nemůžete, ale právě o to jde. Velmi jednoduchá grafika a prvek náhody, kdy jeden zbloudilý flak může poškodit důležité systémy, přičemž v tu chvíli nastává v letadle panika, dávají dohromady úžasnou sbírku na zážitky. Všem členům posádky můžete navíc přiřadit jména, tudíž se zážitek stává ještě osobnějším. Živě si vybavuji některé mise, při nichž to "kulometčík Kunce" schytal a musel ulehnout na lékařské lůžko, zatímco "radista Harazim" se musel chopit kanónu a sejmout otravné německé stíhače. Nebo hrůzu z toho, že jsme přišli o část podvozku a bude třeba zatížit celou polovinu letadla, pokud chceme přistát všichni živí. Nezapomeňte na odčerpání paliva, jinak vozembouch o ranvej zažehne nádrže a je konec. Bomber Crew je možná malý titul svou velikostí a možnostmi, ale velký svou schopností donutit vás si představovat konkrétní lidské příběhy za komickým shlukem pixelů.

4. God of War

Kdyby se tvůrci God of War lépe poprali s (pro mě) eeextrémně rozvleklým úvodem a rychleji vám ukázali fakt, že nepůjde jen o lineární mlátičku, viděnou z trochu jiného pohledu než předchozí díly v sérii, tak by asi byla ještě o pár stupínků výš. Přesto nejde nevidět tu neuvěřitelnou práci, která za hrou stojí a posouvá ji mezi to nejlepší, co tenhle rok vyšlo. Z ohlasů v okolí také vím, že jde o perfektní věc pro ty, kteří zase tak často hrám neholdují, ale jednou za čas si chtějí zahrát hru, co skvěle vypadá (check), jsou na ní ze všech stran vidět peníze (check) a vydrží jim na hodně hodin (check). Nejde ale o typický letní blockbuster, naopak si ji vážím zejména proto, že ztvárňuje ve hrách příliš neviděný vztah otce a syna, který má velmi jasně viditelné trhliny. Pravda, v některých momentech jsem měl chuť dát "synkovi" jednu výchovnou, ale závěr těch několik perných minut vynahradil i s úroky.

3. Into the Breach

Jen k málokteré hře jsem se letos vracel tak často a s takovou chutí, jako právě k maličké tahové strategii Into the Breach. Ovládáte v ní malou skupinu jednotek, která musí zabránit invazi brouků alespoň na několik tahů a utrpět při tom co nejmenší ztráty na civilním obyvatelstvu. Bitvy trvají jen několik minut a grafika je natolik stylizovaná, že by hra mohla vyjít stejně dobře i v roce 1998. Klíč k její zábavnosti tkví v tom, že máte v každé vteřině absolutní přehled nejen nad tím, že pokud vaše jednotky zaútočí, tak se neřídí nějakým procentuálním vyjádřením zásahu. Vždy dopředu vidíte, kolik broukovi uberete, jaké následky váš útok bude mít, který brouk zaútočí jako první, co udělá, kam se pohne a kde se vyloupnou v příštím kole posily. Vše si můžete pečlivě naplánovat po jednotlivých tazích a pokud se váš plán neodehraje úplně tak, jak jste si představovali, můžete vracet tahy zpátky, případně opakovat jednou za bitvu celý její průběh. Pokud jste hráli podobně náročně a podobně vypadající FTL, tak se nepletete - jde o hru od stejných tvůrců.

2. Red Dead Redemption 2

Red Dead Redemption 2 je po všech stránkách vynikající hra. Disponuje úplně neuvěřitelnou grafikou, která klade důraz na každý detail. Má úžasné herecké výkony, které jsou přenášeny nejen skrz animaci postav, ale rovnoměrně i skrz dabing. Nabízí obrovský žijící svět, který je radost objevovat a prozkoumávat. Ukazuje perfektně zrežírované scény, podbarvené dokonale vybraným hudebním doprovodem, které si budete pamatovat opravdu hodně dlouho. A přesto jsem mnohokrát během hraní zažíval pocit, že dál hrát nechci. Tempo, které je pomalé zcela záměrně, má jiný vliv ve chvíli, kdy máte spoustu času a nevadí vám věnovat ho pomalému otáčení stránek u prodejce, abyste si mohli koupit pár nábojů, a jiné když si na hraní vyhradíte trochu času a rádi byste pokročili za ty dvě hodiny v příběhu trochu dál, než za jednu misi. Hra je svým způsobem nekompromisní, ale klidně by snesla vystřihnutí přibližně pětiny obsahu a stále by byla skvělá. Možná i lepší. 

A třeba je to ještě úplně jinak. Asi je to logické, že když se na nějakou hru těšíte skoro přesně osm let, tak je jakýkoliv výsledek jednoduše nedostačující. Ale "nedostačující" druhé místo je pořád docela fajn.

1. Return of the Obra Dinn

Mohl bych napsat, že při téhle hře jsem si ulomil kus zubu a proto si jí už asi budu pamatovat napořád. Ale to by asi nebylo úplně důstojné. Za touhle hrou stojí Lucas Pope, tvůrce hry Papers, Please, a čistě skrz zápletku jde o příběh nadpřirozenými schopnostmi nadaného pojišťováka, který na začátku 19. století připlouvá na dlouho ztracenou loď jménem Obra Dinn, aby vyšetřil kam se ztratila její posádka. Pravděpodobně je mrtvá, ale možná taky ne a vy se za použití vašich hodinek můžete ocitnout v okamžiku smrti každého jednoho člena posádky. Kromě toho, že si tímto neobvyklým způsobem prožijete celou neobvyklou plavbu lodi, tak musíte odhalit identitu každého z pasažérů (máte k dispozici seznam posádky a několik fotografií, z nichž lze vyčíst mnohé detaily), poté zaklapnout svá lejstra a zase z lodi odjet. A pak možná ještě něco navíc.

Obra Dinn hází potenciálnímu hráči pod nohy spoustu klacků. Ten asi největší je absolutní nutnost angličtiny na velmi pokročilé úrovni. Některé účastníky zájezdu budete luštit čistě dle vad řeči nebo přízvuků, případně toho, jak adresují vyšší šarži na lodi a jak s ní hovoří, nikoliv co říkají. Také nenabízí úplně přívětivý systém nápovědy - pokud se v nějakém bodu zaseknete, tak jste prostě zaseklí a můžete si hledat řešení rovnou na internetu.

Ale.

Je to ta nejlepší herní detektivka, jakou jsem kdy viděl. Času máte nekonečno, vše si můžete důkladně promyslet a pokud do sebe všechno zapadne, hra vás (po třech úspěšných dedukcích) odmění prostým potvrzením vašich úvah. Vše má dokonalou atmosféru, což je podtrhnuto nejen zvukem a hudebními motivy (nerozpakoval bych se tvrdit, že by ze hry byla perfektní rozhlasová věc na pokračování), ale hlavně jednobitovou grafikou, kterou jsem v moderních hrách nikdy neviděl. A aby toho nebylo málo, tak celá záhada lodi je odkrajována po vrstvách tak dobře, že si připadáte jako čtenář dobrodružné knížky od Julese Verna. Dohrál jsem ji za dva dlouhé večery, na některé členy posádky jsem si vzal k ruce návod, ale zážitek mi to neumenšilo, spíše naopak - i vzhledem ke struktuře celé hry a dvěma koncům, které uvidíte právě na základě počtu odhalených lidí. Dlouho volám(e) po tom, že nás hry už nedovedou příliš překvapovat. Tahle mě překvapila se vším všudy.