Deset nejlepších her za rok 2019 a spousta tlachání okolo

Žebříček nejlepších her za rok 2019 (žebříčky z let 2016, 2017 a 2018 pro vaše potěšení) mi letos zabral trochu víc času než obvykle. Zejména tedy proto, že jsem se koncem a začátkem roku vyskytoval v USA a počítač zapnul za celou tu dobu asi dvakrát. Ale ten hlavní důvod byl trochu jiný. Zjednodušeně řečeno - letos mě hry přestaly bavit. Obšírnější vysvětlení - měl jsem na ně o dost méně času (což se automaticky pojí s "chtěl jsem mít na jiné věci trochu víc času") a hlavně se letos neobjevila prakticky žádná hra, kvůli které bych raději seděl u televize, než dělal cokoliv jiného.

To neznamená, že bych na hry zanevřel úplně. Naopak. Prakticky neuplyne týden, kdy bych večer nestrávil několik hodin v PUBG. Začal jsem spolu s duem Button Mashers dělat videoherní hospodské kvízy. Moje práce v CZC.cz se neustále točí kolem her, i když z trochu jiného pohledu, než kdysi v Levelu a na Hrej. A pořád mám na Radiu Wave pořad Quest, do kterého jsme se Šárkou Tmějovou přibrali koncem minulého roku Lukáše Grygara a myslím, že nám to jde ve třech báječně. Jen už pro mě hry nejsou středobod života jako kdysi. Asi vývoj. Vývoj, ze kterého mám radost. Ale dost tlachání - tady je moje desítka. Jestli s ní nesouhlasíte, udělejte si desítku vlastní a nazvěte ji třeba "moje desítka".

PROLOG

Všeobecně vychvalované/známé hry, u kterých jsem nestrávil tolik času a/nebo mě prostě nechytly

Control - Hry od Remedy mě dřív vážně bavily, Control mi přišla od začátku extrémně sterilní, ale chci jí letos dát druhou šanci.

The Outer Wilds - Všichni to chválí, já asi chápu proč, ale prostě mě to nechytlo, chci jí ale taky dát druhou šanci. Mezitím se mi povedlo si ji pořádně zahrát. Více dole.

Apex Legends - OK, tahle hra by na papíře měla být minimálně v mojí Top 3, spíš úplně na vrcholu. Jenže s ní mám jeden extrémně specifický problém. Nesnáším, že musíte protivníkovi nejdřív sundat štíty a až potom uždibovat jeho zdraví. Proto mě přestala okamžitě bavit a proto hraju raději PUBG.

Need for Speed Heat - O herních odpadech roku 2019 chci sepsat něco obsáhlejšího v samostatném článku.

GRID - Letos jsem dohrál Race Driver GRID. Ten z roku 2007 pro Xbox 360. A bavil mě milionkrát víc, než GRID z roku 2019.

Tom Clancy's Ghost Recon Breakpoint - Bavilo mě to asi víc, než celý zbytek světa, ale ne tolik, abych to zařadil do desítky.

Sekiro: Shadows Die Twice - Vzhledem k tomu, že jsem letos znovu rozehrál (velmi vlažně) Dark Souls, tak by mě tenhle typ her měl bavit. Jenže tady jsem narazil velmi záhy na obtížnostní zeď a prostě mě už nebavilo snažit se jí jakkoliv zdolat.

Gears 5 - Žhavý kandidát na ocenění "No jo, to vlastně letos taky vyšlo".

Wolfenstein Youngblood - Blbosti si zaslouží vlastní článek.

Crash Team Racing Nitro Fueled - Koupil jsem si to, hrál to přesně dva dny a od té doby to nezapnul.

World War Z - Koupil jsem si to, hrál to přesně dva dny a od té doby to nezapnul.

Far Cry New Dawn - Ještě nemám ani dohraný pátý díl. Žhavý kandidát na sérii, která by si mohla dát pauzu.

Star Wars Jedi: Fallen Order - V mých očích zcela průměrná věc, u které vážně nechápu ty nadšené výkřiky, že něco takového tu X let nebylo. Mnohem radši jsem pár loňských večerů strávil u Star Wars: Republic Commando z roku 2005.

---------------------------------------------------------

PŘEDVOJ

Hry, které nejsou z roku 2019, ale stejně jsem u nich letos strávil docela dost času

PUBG - Už se mě to drží třetím rokem a ačkoliv jsem si minimálně dvakrát myslel, že teď s tím konečně seknu, vždycky si přijdu pro další dávku.

Overwatch - Až loni jsem ho začal pořádně hrát a našel postavu(y), se kterou mě to baví (Orisa a Soldier 76).

Battlefield V - Střílečka z druhé světové války (což samo o sobě stačí), která skvěle vypadá a díky novému obsahu nezastará ani po roce.

Hitman 2 - Ne snad, že bych ho zapínal každý den, možná ho nezapínám ani každý měsíc, ale díky tomu, že do něj autoři nasypali kompletní obsah z jedničky, se do světa vražd rád sem tam vracím.

Doom, Doom 2, Doom 3 - Letos jsem konečně, poprvé v životě, dohrál prvního Dooma bez cheatů od začátku do konce. Postupně se prokousávám i dalšími díly a je to nářez. Věděli jste, že Doom je super?

Rocket League - Díky tomu, že do hry přidali cross platform multiplayer si občas zahrajeme s kamarádem, který má PC. A občas si zahrajeme jen tak pro radost i bez něj.

Stardew Valley - Srdcovka.

-------------------------------------------------------

10

Nevešlo se (bez pořadí)

FIFA 20 | Tropico 6 | RAGE 2 | Days Gone | They Are Billions | Metro Exodus

10. Death Stranding | akční adventura | PC, PS4

Po přibližně dvaceti minutách hraní Death Stranding jsem měl dost. Měl jsem dost všeho toho extrémního "dosebezahleděnectví", které mi u série Metal Gear Solid nikdy nevadilo. Strašně mě štvala každá další vteřina další pitomé animačky a dalšího debilního hereckého výkonu a deklamování vět, které nedávají žádný smysl. Přitom první dvě hodiny jsou jenom o sledování animaček, až poté se člověk dostane k nějakému pořádnému hraní. A to mě - kupodivu - bavilo hrozně. Jakkoliv jde vlastně jen o nutnost dopravit věc z místa A do místa B. Jen to úplně extrémně celým svým smyslem není hra pro mě. Směju se jí na každém kroku, kdy se jen drobně otře o náznak příběhu a nebýt částí, kdy se pouze hraje, tak bych jí odložil mnohem dřív. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi Death Stranding přijde jako blbost. Ne snad, že bych jí upíral právo na existenci, jenom se fakt směju tomu, že někdo dal tvůrci série Metal Gear Solid spoustu peněz (a pravděpodobně mu je dal jen proto, že je to tvůrce Metal Gear Solid) a on je použil na tohle. Třeba se tím potřeboval vypovídat z nějakého životního zážitku, třeba to je příběh, který měl v hlavě už od dětství, třeba ho to napadlo během pěti minut na záchodě. Ale pořád mi to přijde jako strašná blbost.

Je tu ale jedno velké ale - skvěle se o ní povídá s někým, komu se líbí. Jde o hru zajímavou a už za to si zaslouží alespoň drobek pozornosti, byť nepopírám, že v jen o drobet nabušenějším roce by se pravděpodobně nedostala ani do této desítky.

9. The Outer Worlds | RPG | PC, PS4, XONE

Čistě na papíře by tahle hra měla být mnohem výš, protože spojuje všechny věci, které mám ve hrách rád. Sci-fi, střelbu, RPG, rozhovory, střelbu, spoustu světů, střelbu a objevování. A střelbu. Ve finále to ale je všechno poskládáno dohromady tak strašně moc "by the numbers" a okatě, že se mi vlastně ani na chvíli nepovedlo do ní nějak víc ponořit a "investovat". Prostě jsem jí projel jako nůž máslem, až na dva společníky zcela ignoroval všechny další postavy, rozhovory po prvním grafomanském záchvatu hlavního scénáristy projížděl jen jedním okem a hlavní rozuzlení, jakkoliv mě mělo překvapit, mě...nepřekvapilo. Ne snad, že bych ho čekal, ale prostě jen přišlo, já ho akceptoval a pak byly titulky. Mrzí mě, že si ji pravděpodobně za rok vůbec nebudu pamatovat, protože tohle skutečně mohl být další KOTOR. Parta hrdinů, vesmírná loď, přeskakování po galaktické mapě - tohle sakra mělo být mnohem lepší a zajímavější, než ve finále bylo.

8. The Division 2 | RPG střílečka | PC, PS4, XONE

První díl The Division se mě držel opravdu hodně dlouho. V podstatě jde o můj ideální typ hry - blízká budoucnost, velká plocha, na které se hraje (ale ne zas tak moc velká) a střílečka, kombinovaná s lehkým RPG systémem. A když se k tomu připočte skvělá grafika a ukázková podpora ze strany autorů, tak jsem v ní strávil přibližně 50 skvěle zábavných hodin. Dvojka je v mých očích vlastně úplně stejnou hrou jako jednička. Jenom vyměnila zasněžený New York (který mi byl opticky trochu bližší) za prosluněný Washington, což je možná lehký downgrade, ale na zábavnost to má pramalý vliv. Navíc se pořád dá hrát nejen v multiplayeru, ale také postupně uždibávat zcela o samotě.

7. Luigi's Mansion 3 | akční adventura | Nintendo Switch

Tuhle sérii jsem vždycky tak trochu potichu z dálky obdivoval. Jednak proto, že ke GameCube (kde vyšel první díl) jsem se dostal až s velkým zpožděním a jednak proto, že dvojka vyšla na handheldu 3DS v době, kdy už jsem ho zapínal v podstatě jen kvůli Animal Crossingu. Až trojku jsem si mohl užít naplno a nutno poznamenat, že mě na ní ze všeho nejvíc překvapily produkční kvality. Tohle není žádná béčková věc, ve které chybí Mario, tak jí trošku podtrhneme židli, protože koho zajímá Luigi. Ve všech ohledech jde o skvěle udělanou věc, která se směle může postavit vedle poslední Zeldy i posledního Maria. Není lepší, ale je velká šance, že jí přehlédnete, protože jde o nějakou "blbost s Luigim". A to by byla velká škoda.

6. Call of Duty: Modern Warfare | střílečka | PC, PS4, XONE

Kvalitně udělaný produkt, který vás v ničem nepřekvapí. Tak by se v jedné větě dal popsat nejnovější díl v sérii Call of Duty, který restartuje sérii Modern Warfare. Kampaň má pár fajn momentů, ale tuhle hru si kvůli ní nikdo pamatovat nebude. Jde hlavně o mechanicky vycizelovaný produkt, kterému prakticky nejde po grafické, zvukové a systémové stránce cokoliv vytknout. A přítomnost COD takhle vysoko v žebříčku jaksi naznačuje, že tenhle rok pro mě vážně, co se herních zážitků týče, nebyl úplně super. Modern Warfare se dá přirovnat k filmům od Marvelu. Skvělá akce, super se na to kouká, všechno lítá, granáty, bum bum bum, ale jakmile člověk vyjde z kina, tak si nepamatuje, co tam vlastně viděl. Jen mu nějak vzadu v hlavě rezonuje, že to stálo hodně peněz a že si to asi užil, protože v ruce drží prázdnou pixlu od popcornu. 

Jo a multiplayer je docela fajn.

5. Outer Wilds | metafyzické bloumání | PC, PS4, XONE

Každý rok mám v tomhle seznamu alespoň jednu divnou hru. Tahle se do něj dostala doslova na poslední chvíli, hrál jsem ji totiž pořádně (v rámci dohánění restů) až minulý týden. Máte v ní přesně 22 minut na to, abyste nasedli do kosmické rakety, vzlétli ke hvězdám a rozluštili záhadu o... něčem. A pak zase znova, protože po uplynutí časové smyčky se vracíte, i s nově nabytými znalostmi, zase na začátek. V jistém ohledu je pro mě Outer Wilds mechanicky děsně náročnou hrou, zpočátku mě nebavilo ani létat v raketce, protože to bylo zkrátka a jednoduše extrémně pracné na koordinaci. Stačilo ale najít člověka, který si při hraní sednul vedle mě a trpělivě mi vysvětloval co a jak, posouval mě "třeba bys měl jít támhle" a tím mi otevřel dveře k jedné z nejzajímavějších her za poslední dobu. Tak trochu mi přijde, že pro spoustu lidí (zpočátku včetně mě) se bude na první dobrou jednat o až příliš chytrou záležitost (ke své vlastní škodě), ale je výjimečně zajímavé, jak si postupem času všechny nitky příběhu spojujete dohromady a v různých časových úsecích si o ději myslíte to a o chvíli (a jednu úspěšnou smyčku) později zase toto.

4. Frostpunk | budovatelská strategie | PC, PS4, XONE

Ačkoliv jde o hru z roku 2018, já se k ní dostal až letos skrz konzolovou verzi. A nutno říct, že mě zpočátku příliš nechytla. Čekal jsem od ní trochu komplexnější strategii, ve které můžu stavět vesničku ve zmrzlém kráteru tak jak chci já, ne dle v podstatě nalajnovaných pravidel. Nakonec ale moje skepse rozmrzla (sic!) a já si začal užívat jednak pokročilejší obtížnosti a taky různé kampaně, ve kterých se mixovaly vítězné podmínky s klasickým "postav úplně všechno". Nutnost stavět všechno v předem nalajnovaných čárách a kruzích perfektně sedla k ovládání na gamepadu. Líbilo by se mi, kdyby byl strom technologií dvakrát tak velký a nekonečný sandbox režim nekončil tím, že člověk nemá co stavět, protože se mu po 70 dnech povedlo město udržet v chodu skrz obří roboty a 700 lidí si může válet šunky v zasněžených domech. Ale i tak je pro mě Frostpunk extrémně zábavnou hrou, kterou si pustím tehdy, když potřebuju vypnout a jen sledovat, jak všechny její systémy fungují.

3. Void Bastards | střílečka | PC, XONE

Slibuju, že tenhle příběh říkám/píšu naposledy. Void Bastards mi připomínají hru, která se jmenuje Alpha Storm. Je to francouzská záležitost, na kterou napsal skvěle sugestivní recenzi Andrej ve Score 41 a šlo v ní o to, že jste byli vesmírní piráti, kteří v FPS pohledu kradli technologie z cizích lodí. Nikdo ji nezná, nikdo by ji ani neměl znát, ale já ji mám už dvacet let v hlavě a doufám, že někdo udělá moderní remake. Void Bastards nejsou ta hra - je to ještě mnohem lepší. Jedná se totiž o rogue-like střílečku, ve které skáčete z jednoho vesmírného korábu na druhý a rabujete. A střílíte. A kocháte se krásnou komiksovou grafikou. Je to takzvaná herní jednohubka, se kterou můžete strávit víkend a pak se k ní už nikdy nevrátit. Ale ten víkend si budete pamatovat hodně dlouho.

2. Ace Combat 7: Skies Unknown | letecká arkáda | PC, PS4, XONE

Největší překvapení z toho, že sedmý Ace Combat je až takhle vysoko, mám určitě já. Ne snad, že by mě letecké hry nikdy nebavily. Naopak. Ale měl jsem k nim spíš nějakou vzdálenou úctu, protože jsem nikdy absolutně nevěděl jak je ovládat. U téhle hry vám stačí nahoru, dolů, doleva, doprava, dopředu, dozadu, střílet. A přitom to skvěle vypadá, nepřipadáte si jako dementi u něčeho zbytečně jednoduchého a jako bonus je tu úplně megapitomý příběh, který si je ale své pitomosti plně vědom, vyžívá se v ní a jako bonus je prezentován v tak maximalistické formě, že se prostě musíte smát nahlas. Mé oblíbené dva příklady - jedna z hlavních postav mluví o tom, jak byla nespravedlivě obviněna a teď je uvězněna na místě, ze kterého není úniku. To celé doprovází extrémně dlouhý záběr na traktor. A druhý - prezident letí v letadle (tady všichni lítají v letadle) a vy sejmete asi 70 nepřátelských letadel, které se ho snaží sejmout. Načež vaše poslední raketa tak trošku škrábne jeho letadlo, to vybouchne a vy jste rázem největší psanec, poslaný na místo, ze kterého není úniku. To vše doprovází záběry na kosmický výtah. Je to strašně, strašně moc WTF, ale má to vnitřní logiku a není to jen náhodný slepenec pitomých záběrů/situací/momentů. A proto mě to tak strašně bavilo.

1. Resident Evil 2 Remake | hororová akce | PC, PS4, XONE

Je až šokující, že, v mých očích, veškerou herní produkci za rok 2019 převálcoval remake hry z roku 1998, kterou jsem nehrál, nemám rád celý žánr hororových her a tuhle hru jsem zapínal v podstatě s velkým sebezapřením. Nebylo ale nutné se do RE2R nějak "dostávat" a "po hodině se mi to najednou začalo líbit". Ne. Tohle mě chytlo úplně od začátku a nepustilo až do konce. Navíc fakt, že hra vyšla v lednu 2019 a já si ji velmi živě pamatuju v lednu 2020 je ukázka toho, jak moc se mi zapsala do paměti. Rovnou se přiznám, že jsem ji od začátku zapnul na nejlehčí obtížnost, protože jsem si ji chtěl užít (+ důvody výše), ale prvky, které se mi na ni přišly super s tím nemají nic společného. Skvělá grafika, skvělé rozprostření zajímavých momentů, vynikající animace všeho, nulová frustrace z toho, že nevíte kam jít dál a co dělat. A navíc jde o dvě hry v jednom, protože můžete hrát za dvě postavy, jejichž postup se sice neliší diametrálně, ale dostatečně na to, abyste si ji o půl roku dali s chutí znovu. Nehráli jste? Hrajte.